Inside You [FF|CZ Short Story]

Záchrana

Žiju? ptám se sám sebe, když kolem sebe začnu vnímat přítomnost jiných lidí. Ležím na pohodlném měkkém lůžku.

Otevřu oči až v tem moment, kdy mi někdo přiloží studený obklad na čelo, což mě rychle probere.

Pootočím se na bok, a vidím jak se mi někdo hrabe ve věcech, které leží na druhém konci dřevěné místnosti.

Rychle vstanu, ale najednou mi vystřelí do ruky prudká bolest, která se začne rozlévat po celém těle. Podívám se na ruku, kterou mám ovázanou sněhově bílým obvazem.

,,Sedněte si." pobídne mě neobvykle klidným hlasem dáma tmavší pleti.

,,Jmenuji se Johanna." představí se a neodpustí si přívětivý úsměv. Stále jen mlčím, takže mluví Johanna.

,,Vy asi nejste odsud. Odkud jste?" vezme si židli a přisedne ke mě.

,,Proč se mi hrabou ve věcech?" navážu jiné téma, protože jí zatím nemůžu věřit natolik, abych se jí svěřoval s tím, odkud jsem. Už vůbec když mi hrabou do věcí.

,,Vím, že nejste odsud, takže kontrolují, jestli ve vašich věcech není něco, co by mohlo ohrozit zdejší obyvatele." stále se usmívá a hledí na mě.

,,A teď zpátky k tématu. Odkud jste?" zeptá se nepatrně naléhavěji, ale já stále mlčím a odvrátím zrak.

,,Musím to vědět. Pokud zde chcete zůstat na nějakou dobu, musíme o vás něco vědět. Chceme vám pomoct." její laskavé oči mě nakonec donutili mluvit. V životě jsem neviděl takový klid v očích jako má Johanna.

,,Jsem z Británie. Ve světě vypukla morová epidemie, a v Evropě probíhá válka. V Americe už snad skončila, protože jsou všichni mrtví. Myslím, že jsem jeden z mála přeživších na zemi." vychrlil jsem na ni, a ona jen překvapeně hleděla. Poté hned rychle vyšla z místnosti, jakoby tu hořelo.

Chvíli jsem přemýšlel o celé téhle situaci, ale nakonec jsem opět usnul.

⭕⭕⭕⭕⭕⭕⭕

Prudce mě probudil sen o posledních okamžicích v Británii. Nikdo v místnosti nebyl, a venku již byla tma. Rozhodl jsem se podívat se do svých věcí.

Pomalu jsem vstal a šel ke svému batohu. Na sobě jsem měl jiné oblečení. Volnou oranžovou košili a hnědé kalhoty. Aspoň se zas konečně cítím pohodlně.

Z prohrabávání věcí mě vyrušilo zaklepání na dveře.

,,Dále!" řekl jsem, a dovnitř vstoupila Johanna s tácem, který položila na stůl.

,,Neboj, nekrademe tu." poznamenala a poukázala na židli u stolu, abych se posadil.

Na tácu se nacházelo jídlo, které obsahovalo z většiny zeleninu, ale i pár kousků masa a džbán s čistou vodou.

,,Děkuju." řekl jsem a ihned se pustil do jídla.

,,Jsem ráda, že ti chutná. Dnes si odpočiň." podíval jsem se na ni.

,,Zítra pojedeme do města. Vláda rozhodne, jestli smíš zůstat nebo ne." pokračovala.

,,Pokud zůstaneš, budeš muset podstoupit Obřad volby s ostatními, a vybrat si, do které frakce budeš patřit. Zbytek ti vysvětlí zítra." dořekla, ale už se neusmívala jako předtím.

Rychle jsem dojedl a dopil.

,,Díky za pomoc, Johanno. Moc si toho vážím." donutil jsem se k malému úsměvu.

,,Je to povinností naší frakce, pomáhat." usmála se a odešla.

Desítky minut jsem z okna pozoroval noční oblohu, kterou pokrývají miliony hvězd, jako rozsypaný cukr.

Vzpomínal jsem na rodinu, která je už nejspíše po smrti. A na těch pár přátel, se kterými jsme dělali blbosti. Dokud nenastala válečná atmosféra, a všechny naverbovali do armády. Verbovali se chlapci od patnácti let, protože byla taková krize. Všichni umírali buď na mor nebo ve válce.

Většinou ve válce. Jenom proto, že se neshodly politické strany. Jen kvůli politice umírali miliony nevinných lidí. Matky s dětmi, muži, mladí lidé, nezletilí. Dray umírající mi v náručí se slzami v očích.

Při těchto myšlenkách se mi do očí draly slzy, a tak jsem se rozhodl na to nemyslet.

Tady mi začíná nový život. Záleží na zítřku. Jestli mě přijmou, nebo mě nechají napospas mrtvému světu.