Inside You [FF|CZ Short Story]

Závěrečná zkouška

,,Tak takhle ze mě nic nedostaneš." začnu se z šílenosti pochechtávat a prudce ho odstrčím.

Jen stojí na místě a než něco stačí říct, tak pokračuju. ,,Ty si možná jen hraješ, ale já tě zatím doopravdy miluju. Pokud je tohle ale jenom tvoje debilní hra, tak jsi skončil. Pak si můžeš bejt dál sadistickej kretén jako předtím." pronesu s upřeným pohledem do jeho zmatených očí. Opravdu jsem mu řekl, jak to je.

,,A už nikdy, říkám ti NIKDY, na mě nezvyšuj hlas. Ty ne!" dodám s důrazem na poslední slova, otočím se k odchodu a v očích mě pálí slzy.

+++

Ve skleněné budově nad Jámou se teď hromadili všichni nováčci, čekající an svoji závěrečnou zkoušku. Postávali u monitorů na levé stěně před testovací místností.

Nijak mě to nezajímá. Kromě odhodlání jsem dnes absolutně neutrální a bez chuti do života. Když pomyslím na to, že on potáhne do té války taky, zkřivím horní ret. Včerejší večer se snažím raději přehlížet.

Jsou zde i řady židlí. V první jsou lídrové frakce s prázdnými výrazy. Nejspíš sledují děj simulací. Mezi nimi je i Eric. Radši od něho odvrátím pohled.

+++

Když konečně dojde na mě, zvednu se ze židle a jdu ke dveřím testovací místnosti. Eric se také zvedne a připraví si stříkačku s oranžovou tekutinou.

Lehce mi bříšky prstů přejede po krku a letmo se usměje. Asi aby mě uklidnil. Nic to ale nezměnilo. Mě stačí, že je mi nablízku. Nejradši bych ho objal, ale co by si mohli myslet ostatní, raději nechci vědět.

,,Připraven?" pronese skoro neslyšně. Jen přikývnu a jehla se mi zanoří do krku. Už jsem si tak nějak zvykl, takže vpich skoro nevnímám.

Vejdu doprostřed tmavé místnosti. Sotva se uklidním, scenérie se začne měnit. Pod nohama se mi objeví betonová deska a okolo se rozprostře nekonečný výhled na vodu.

Už vím, co mě tu čeká.
U kraje betonu si všimnu naprasklé části. Vypadá to, že se to každou chvíli ulomí. Vím, co bude následovat, takže se ihned vrhnu po uvolněném ostrém kousku betonu. Když jej konečně mám, už jsem celý ve vodě. Na noze ucítím něco studeného a slizkého.

Ještě než mě to stáhne pod vodu, naberu do plic co nejvíce vzduchu. Pak už se nuceně dostávám do hloubky. Uši mi nepříjemně zalehnou a bolí.

Pořádně uchopím kousek betonu a začnu řezat do slizkého provazu, který mě vězní pod hladinou.

Uvolní se to, a já okamžitě vyplavu. Simulace zaznamenává tepovou frekvenci. Srdce se mi uklidní a teď už ležím na kovové ledové ploše.

Ze stropu klesají úplně stejné vrtačky. Snažím se sebou hýbat, abych popřípadě uvolnil okovy, ale nemá to smysl. Nebudu se zbytečně vyčerpávat. Dýchám zhluboka, abych se pokusil uklidnit a srdce bije jako o život.

Ucítím skoro nesnesitelnou bolest na určitých místech na mém těle, ale postupně se bolest rozlije všude.

Zatnu pěsti a čelisti, a snažím se zabránit výkřiku, ale z mého hrdla se stejně vydere nepřirozený skřek. Není z toho cesty. Jediná možnost je nad tím získat moc. Nechat se provrtat skrz na skrz.

Čím dříve, tím rychleji. Musím bolest posunout za hranici, vedle. Z úst a očí se mi spustí krev.

Nejde to. Prohnu se a nechám vrtačky, aby zajely rychle hlouběji. Zatnu pěsti a nechávám se rozvrtávat. Chci zemřít. Tady v té simulaci. Po dlouhé době opět toužím po smrti. Nebojím se smrti. Není hranic.

Zavřu oči a s veškerou snahou se uvolním. Snažím se pravidelně dýchat.

Když oči otevřu, těsně před obličejem vidím hrubou plochu. Mmm.. pískovec. Svírá mi to celé tělo. Ruce mám podél těla. Ležím na  zemi. Na záda mi tlačí kamenná plocha. Jsem jako v kleštích a sotva dýchám. Mám prostor jen v šířce, jinak se sotva hnu. Několik metrů přede mnou je světlo. Jde to zvenčí. Musím se tam dostat.

Do zad se mi zarývají ostré výběžky, ale bolest musím dát stranou. Nesmím podlehnout, musím jít vpřed.

Pomalu se plazím směrem ke světlu, ale s každým centimetrem se vzdálí. Když se konečně dobelhám na konec s potem na čele, prostoru je dost, takže se otočím na záda a snažím v klidu oddechovat.

Projdu dalšími třemi strachy. V jednom z nich jsem zazděný bez přístupu vzduchu, v dalším musím projít přes sebe samého. Přes moji silnou agresivitu a šílenost. Musel jsem se nehezky zabít. A ve třetím jsem byl v temném tunelu, kde se ze všech směrů ozývaly hlasy a nechutné skřeky, a sápalo se po mě tisíce rukou ze stěn.

Nyní jsem skrčený na zemi a na zádech mě studí kamenná stěna. Všimnu si, že jsem jiný. Jsem opět dvanáctiletý vystrašený kluk, čekajíc na další řezné rány.

Už slyším jejich kroky. Rychle se blíží. Nevím, kdo to je, ale zároveň je znám až moc dobře. Jdou si pro mě.

Můj strach je tak silný, že nemám sil uronit ani slzu. Další už ne!

V panickém strachu se křečovitě postavím na nohy. Běžím co nejrychleji z té temné uličky, ale každý jejich krok je čím dál hlasitější. Můžu utéct, ale nemůžu se skrýt.

Ostré střepy mě řežou do chodidel, ale strach mi nedovolí zastavit. Plíce mám jako v ohni. Na boku ucítím štiplavou bolest. Z ran se začne řinout krev.

Až teď mi dojde, jak jsem bezmocný a jsem úplně sám.

Prostředí se opět začne měnit a objevím se v jakési cele. Je mi dost povědomá. Na hlavě cítím jen tupou bolest a řezné rány jsou zašité. Podívám se do každého rohu místnosti. Na podlaze je zaschlá stará krev. Jen nade dveřmi je kamera.

Všimnu si, že na mém těle je toho mnohem více. Na obou nohách jsou podlitiny a zaschlá krev. Ale než se stačím podívat také na zbytek, prudce se nadechnu, ale už nejsem v simulaci.

Jsem opět v testovací místnosti. Zmaten a trochu vyděšen. Neváhám a okamžitě otevřu dveře s plánem rychle zmizet a někde se skrýt na dobu neurčitou.

,,Gratuluji. Zvládl jste to, Jate." hlas Jeanine teď zní trochu nervózně, ale snaží se být monotónní jako obvykle. Ale něco je špatně. Něco je tady hodně špatně.

Jen přikývnu a bez jakékoliv jiné reakce se odeberu ihned pryč. Tohle nebyla normální simulace. Přišlo mi to až moc reálné a až příliš povědomé.