Inside You [FF|CZ Short Story]

Obřad volby

Před velkou budovou - Hlava - bylo pět vchodů. Každý pro jednu frakci. Nad každým vchodem byl název určité frakce. Připadal jsem si v řadě mezi Odevzdanými jako cizí když jsem na sobě měl vojenskou uniformu. Přemlouvali mě, abych si vzal jejich šedé oblečení, ale já si přál jen to, ať nejsem pod maskou, ať všichni vidí jaký jsem doopravdy.

,,Takže," ozval se stejně vysoký kluk jako já z řady Upřímných. ,,Vy dáváte jídlo, které my nedostáváme odpadlíkům?" uslyšel jsem zepředu. Nejspíše se bavil s někým s Odevzdaných.

Mladý kluk z Odevzdanosti nijak nereagoval a jen nepatrně přikývl.

,,Mluvím s tebou!" zvážněl v hlase Upřímný, ale hnědovlasý kluk z Odevzdanosti opět nevěděl jak zareagovat.

,,To jste všichni Škroby hluchí?!" pronesl hlasitě Upřímný. Asi tím chtěl ostatním dokázat, že z něho mají mít respekt. Takových už jsem potkal řady, ale vždy mi byli ukradení. Jsem pánem sám sobě, a jediný z koho jsem kdy měl respekt byli moji rodiče. Teď bude mou rodinou ale má frakce.

Beatrice vypadala, jako by po něm chtěla vyjet, ale Caleb ji zastavil.

Vtom v dáli se ozývaly radostné výkřiky lidí z blížícího se vlaku. Neohrožení.

Když byl vlak téměř zde, lidé v černém, občas červeném oblečení začali vyskakovat z vagónů ven a neuspořádaně běželi s radostnými výkřiky rovnou ke svému vchodu.

Teď už zde byly všechny frakce, takže jsme vcházeli do budovy.

Došli jsme do veliké, kruhovitě uspořádané místnosti, kde byly řady židlí a všichni si sedali ke své frakci. Vpředu byl bílý stůl s pěti mísami. V každé z nich bylo něco, co charakterizovalo každou frakci a před nimi byl stříbrný lesklý nůž.

Když jsme procházeli kolem lidí, všichni mě pozorovali. Vždyť jsem tu nový. Snad jediný, kdo se sem dostal ze světa živý.

,,Mám vás všechny tři ráda, ať zvolíte jakkoliv." usmála se Natalie - matka Caleba a Beatrice - když jsme usedli na svá místa. Připomněla mi matku. Jako by tu byla se mnou.

Když před stůl předstoupila žena v modrém s blond vlasy, - Jeanine - všichni se utišili a dávali již pozor.

,,Všechny vás tu vítám," začala. ,,Systém frakcí je živý organismus složen z buněk vás všech. Proto nechceme, aby zde byl někdo nespokojen s tím, kde je. A proto si každý z vás může vybrat frakci, do které doopravdy patří, nehledě na výsledky z talentové zkoušky. Chceme tím říct, že počítáme s tím, že se znáte natolik, abyste sami určili, kým jste a kým budete." ukončila proslov a odešla. Slovo si převzal Marcus Eaton.

,,Po vybrání vaší frakce již nebudete závislými, ale plnohodnotnými členy naší společnosti. Přeji vám hodně štěstí. Frakce má přednost před krví." dořekl a všichni sborově zopakovali jeho poslední větu.

,,Christoph Airtells." zaznělo po chvilce a jeho hlas se rozlehl po celé místnosti.

Z řad Upřímných vyšel vysoký blond kluk. Vypadal docela napjatě, asi si nebyl úplně jistý.

Předstoupil před pět nádob a pomalu se řízl do dlaně, ze které mu začala téct krev.

Chvíli váhal, ale po chvíli nechal dopadnou kapku své krve do mísy s čistou vodou.

,,Sečtělý." rozeznělo se po místnosti a řady Sečtělých začaly tleskat.

,,Jonathan Ziegler," postupně říkal jména, dokud jsem neuslyšel to své.

,,Jay Bronton," dech se mi na malý okamžik zastavil, takže trvalo pár vteřin, než jsem se odhodlal vstát. Největším důvodem bylo to, jak se na mě každý díval. Bylo to jako bych byl u soudu za něco špatného, ale byla to přitom jen volba. Jen volba.

Došel jsem ke stolu a uchopil lesklý nůž. Snažil jsem se nevnímat ty pohledy zvědavých lidí, kteří si o mě cosi šeptali.

Svou volbou jsem si nyní byl jistější než kdy dříve. Narodil jsem vojákem, stal jsem se jím a tak také zemřu.

Řízl jsem se do levé dlaně a zavřel jsem s klidem oči. Pak už jsem jen slyšel svou krev zasyčet na rozžhavených uhlících.

,,Neohrožení!" prohlásil Marcus, ale jeho hlas jako by mi prolétl přímo hlavou a zmizel v dáli. Lidé v místnosti si začali ihned mezi sebou šeptat, jen lidé z řad Neohrožených jásali a vítali mě. Tady začíná doopravdy můj život.