Inside You [FF|CZ Short Story]

Love you forever

Po obědě jsme měli exkurzi na oplocení města. Čtyřka nám vysvětlil práci strážců a trochu se dostal k tématu, kde nám říkal něco o Mírumilovných. Většina, nebo spíše polovina potravy ve městě je přímo od nich. 

Teď jsme šli s Markem do jídelny na večeři a na koho já to nenarazil.

,,Tohle si ještě sežereš!" vyprsknul na mě zlostně Peter a Edward za ním se tvářil jaksi nejistě. Asi si s nimi Eric opravdu poradil jak řekl. Jen jsem povytáhl jedno obočí a šli jsme dál.

,,Co se ti stalo s rukou?" zeptal se náhle Mark když jsme si sedli ke stolu.
,,Ale, asi jsem se o něco říznul." usmál jsem se a doufal, že se nebude vyptávat.

,,Okey." vydechl naštěstí. ,,Stejně je divné, že tě sem přijali tak rychle. Jen tak někoho sem nepustí, a když už, tak proces přijetí trvá i měsíce." změní téma.

,,Jo, taky mi to bylo divný, ale přežil jsem, takže ok. Ale i tak, co když to byla nějaká tajná věc, podraz, nebo snad experiment?" začal jsem opět s mým teorizováním.

,,Na tom něco bude." zakončí konverzaci kupodivu rychle a oba se pustíme do jídla.

Večer už máme volno. Mark jde někam směrem ke kadeřníkovi a já se jen rozhlížím okolo.

Nemám se teď s kým bavit, ani kam jít. Hraje hudba, někteří stojí v kroužku a fandí v zápasech, kterých se účastní spíše starší. Rozhodnu se tedy jít pro Ericovu bundu do té hromadné ložnice a pak mu ji zkusím nějak nenápadně vrátit. Nepotřebuju už slyšet další dotazy.

Dojdu do pokoje a vezmu bundu. Mám v plánu najít Erica a vrátit mu ji.

,,Zrovna jsem se nudil, chtěl jsem tě jít pro to hledat a vrátit ti bundu, jenže jsi mi překazil plány, takže co navrhuješ?" zeptám ho naoko podrážděně, ale na moji tvář se prodere malý úsměv.

,,Takže zaprvé, bys mi mohl vrátit tu bundu a za druhé.." zamyslel se. ,,Mohl by ses konečně odvážit ke mě dojít. Nebo se mě snad bojíš?" navrhnul s pobavením v očích a tím zákeřným šibalským úsměvem.

,,Pfff," rozešel jsem se k němu.

,,To by se ti líbilo." dodal jsem když jsem byl naproti jemu a díval se mu přímo do očí.

Chvilku jsme tam tak stáli jako dva blbci a dívali se jeden druhému do očí.

,,Ta bunda." upozornil jsem ho.

,,A za třetí, mohli bychom někam jít. Nebo tu snad chceš jen tak stát a pokoušet se proti mě vyhrát soutěž v nemrkání?" navrhnul jsem odhodlaně.

,,O tom slyším prvně, ale ne díky, takovejma blbostma se nezabejvám." zasmál se a šli jsme směr.. ani nevím kam. Prostě mě vedl do neznáma.

Nevím jak, ale dostali jsme se na střechu, odkud byl výhled na ruské kolo a dokonce na Hlavu. Byl to docela hezký výhled, ale ten nejhezčí byl právě přede mnou.

Se založenýma rukama se opíral o zeď za sebou a díval se kamsi do dáli.

,,No," došel jsem k němu. ,,když jsem došel až sem," jako bych načal téma, ale má řeč pokračovala jiným způsobem. Ani nevím, kde se to ve mě bralo.

Obě ruce jsem měl na jeho bocích a nemohl jsem přestat, ne teď. Bylo to jako adrenalin, který ve mě proudil při sjezdu z Hancockova mrakodrapu když se naše rty spojily. Začal spolupracovat! zaradoval jsem se v duchu a přes jemné polibky jsem se usmál.

Jeho ruce mě hřáli na krku. Neřešil jsem nic. Nemohl jsem to oddalovat. Stejně by to dříve či později přišlo. Zas jsem se do toho vcítil.

Jednou rukou jsem mu přejel z boku na jeho zadek a druhou se mu dostával pod triko. Hladil jsem ho na břiše a dostával se pomalu k vypracované hrudi.

Neodporoval, dovolil mi se ho dotknout. Asi to zní divně, ale neuvěřitelně moc to pro mě znamená. Nejvíc nepřístupný člověk a teď se dotýkám jeho nádherného těla.

Když mi chce také rukou zajet pod triko, lehce sebou cuknu, chytnu jeho zápěstí a odtáhnu se. Připomnělo mi to ty zasrané staré časy, kdy mě osahával vlastní strýc a lil mi vosk ze svíček na břicho. Nic z čeho bych měl dobré pocity.

Trochu zklamaně se na mě podíval jako by se ptal, jestli se něco neděje. Jen jsem sklopil na chvilku hlavu a podíval se na jeho ruku.

,,Staré časy jsou pryč." ujistil mě potichu. Asi si mu něco došlo. Cítil jsem, že se rudnu studem. Tenhle jeho tón je nejlepší. Slyšel jsem ho prvně. Je uklidňující.

Omluvně se mu podívám do tváře, ale místo smutného výrazu uvidím jak se lehce usmívá. Ani ne moc výrazně, ani nenápadně, prostě tak.. hezky.

Pustím jeho ruku a prsty přejedu po jeho svalnaté paži. Cítím se v bezpečí. Jsem v bezpečí. Začnu ho znovu líbat, ale tentokrát se přesunu k jeho krku. Jeho studenou kůži zasypávám motýlími polibky, jako by se mohl kdykoliv rozplynout a už se nevrátit.

Cítil jsem jeho hřejivou dlaň na mých zádech a rty přejedu podél jeho tetování na krku zas k jeho měkkým rtům.

,,Nemyslím, že tohle je dobré místo." namítnul najednou. Asi opravdu nebylo dobré se hladit po těle a líbat se venku, kde nás mohl kdokoliv vidět.

Nad tou myšlenkou jsem se musel zasmát. ,,No, to asi docela ne. Ale kam chceš jít?" pokračoval jsem. Byl jsem trochu zklamaný, protože tahle chvíle se mi opravdu líbila.

Zavedl mě nejspíš do svého bytu. Ani nerozsvítil. Nač taky, ještě jsme viděli na cestu.

Zase jsem se oddával tomu příjemnému blahu. Pomalu jsme poznávali tělo toho druhého a ze mě konečně opadly veškeré obavy.

***