Inside You [FF|CZ Short Story]

Nový začátek

Pomalu dojdeme k přijíždějícímu vozu od Mírumilovných. Z vozu vystoupí stejný muž, který nás sem přivezl.

,,Tak co? Jak to dopadlo?" zeptal se se zájmem.

,,Přijali mě. Bude to těžký, ale musím si zvykat." odpovím s úlevou a odhodláním.

,,Tak vidíš. Říkal jsem, že to nebude tak hrozný." řekl s pýchou v hlase, že měl pravdu. Jakoby to bylo tak lehké..

,,Jayi, tohle je Andrew Prior. Budeš u jeho rodiny dva týdny do Obřadu volby." otočil mě Marcus, a představil mi skromně vypadajícího muže v šedém oblečení. Byl hubenější a mladší než Marcus.

,,Těší mě. Já jsem Jay Bronton." řekl jsem a podal mu ruku.

,,Já vím. Vítám tě." řekl a mírně se usmál.

Po cestě domů jsem přemýšlel, kde skončily moje věci. Zřejmě je spálili nebo si je nechali na zkoumání. To mi nijak nevadí, protože mi tu začíná nový život, takže budu mít i nové věci a jiné starosti.

,,No.. a kde máš rodinu?" zeptal se Andrew a podíval se na mě.

,,Buď přežili a jsou někde ukryti před válkou, nebo už to mají za sebou." řekl jsem se zvláštním klidem.

,,Je mi tvé rodiny líto. Nemáš to jednoduché. Obzvláště v tak mladém věku." řekl, přičemž sklopil zrak k zemi.

,,Život je těžký, ale občas jsou zde světlé chvilky. Většinou pro to ale musíme něco udělat. Vybojovat si to, co chceme, čeho chceme dokázat." řekl jsem odhodlaně. Tohle mi vždy říkával můj otec když jsem byl malý. Teď vím, že to tak doopravdy je.

,,To je svatá pravda." dodal nakonec, a po zbytek cesty jsem si prohlížel okolí. Bledou oblohu, rozbitá okna na vrcholech vysokých budov a nakonec malé šedé domky, ke kterým jsme se blížili.

Když jsme vešli do jednoho z domů, ihned všichni stočili pohled k nám.

,,Jsem Jay Bronton." představil jsem se žene ve středním věku v šedých šatech, která se k nám blížila, abych nějak začal.

,,Vítám tě tu. Tohle jsou Caleb a Beatrice." poukázala na mladého kluka, který seděl u stolu a dívku, která myla nádobí.

,,Calebe, přines mu nějaké oblečení," nařídila mírně hnědovlasému chlapci.
,,Musí ti v tomhle být vedro. Sedni si, dám ti studenou vodu." starala se.

To jsou zde takoví všichni? Je to zvláštní. Čemu se divím, je to frakce Odevzdaných.

Mezitím mi Caleb přinesl šedé oblečení, a tak jsem se rychle převlékl.
,,Je to mnohem pohodlnější." poznamenal jsem a položil svoji uniformu na vedlejší židli.

⭕⭕⭕⭕⭕

Druhý den ráno už jsem se cítil mnohem lépe. Nebyl jsem unavený, naopak kupodivu nabitý energií.

V kuchyni bylo rušno.

,,Beatrice, pospěš si. Za chvilku musíme jít." volal na dívku Caleb.

,,Dobré ráno. Kam musíte jít?" zeptal jsem se se zájmem.

,,Do školy." pousmála se dívka, která právě vešla do kuchyně.

,,A ty půjdeš s nimi." ozve se za mnou Andrew.

,,Cože? Půjdu do školy?" radostně jsem se ptal, čemuž se Caleb pozasmál.

,,U nás jsme do školy mohli chodit jen do patnácti let. Poté nás verbovali do armády." vysvětlil jsem.

,,To muselo být hrozné." poznamenal Caleb s lítostí.

,,No nic mládeži, měli by jste už jít." zavelela matka Caleba a Beatrice.

Každému dala dva sendviče s trochou zeleniny, a už jsme šli.