Inside You [FF|CZ Short Story]

Ten pohled mluví za vše

S úlekem se probudím a otevřu oči. Soudě dle světla už bude asi den. Podívám se vedle sebe, ale Eric je pryč.

Vstanu a obličej si vložím do dlaní. Bolest hlavy není tak silná, jak jsem čekal. Včera jsem toho musel i tak vypít dost. Většinu věcí si pamatuji, takže to nebylo tak hrozné jako moje patnáctiny, kdy jsem dopil polovinu lahve něčeho, co mělo asi šedesát procent a pak už jsem nic neviděl.

Vezmu si na sebe triko a vyjdu ven s tím, že se půjdu osprchovat. Triko je mi jaksi volnější. Asi jsem omylem sebral jeho triko. No nevadí, pak ho vrátím.

Při cestě chodbami lemovanými modrými světly zaslechnu povědomé hlasy. Vím, že není slušné odposlouchávat cizí rozhovory, ale na to jsem byl příliš zvědavý. A taky až moc blbej..

,,Ty sis jich jenom nevšiml." ten hlas jsem už slyšel, jen si nedokážu vybavit, komu patří.

,,Bojový výcvik ti toho moc neukáže, ale v simulacích se Divergentní projeví jasně. Musíme si ten záznam několikrát projít." pokračuje ten chladně klidný ženský hlas. Něco kryje.

Sečtělí téměř dokonale kryjí svoji pravou tvář. v hlavě se mi vynoří jeden z mých poznatků, když jsme byli na Obřadu volby a Jeanine měla úvodní proslov.

,,Nezapomeň, proč jsem se za tebe přimluvila u Maxe." zvážněl onen ženský hlas.

,,Nezapomněl jsem." opáčil

,,A co se týče toho vojáka, toho mi přiveď taky živého. Chtěla bych si s ním.. pohovořit." po těchto slovech mě zamrazí. Podle tónu toho hlasu bylo jasné, že se mnou ona osoba nemá dobré úmysly. Jeanine..

Eric:

Musím ho najít a varovat ho. Nebo mám Jeanine předhodit jediného, na kom mi záleží?

Jdu se najíst do jídelny, než se sem nahrnou nováčci s kocovinou a svými příběhy o tom, jak moc se opili a co dělali za blbosti. Samotnému mi není nejlíp, ale nemusí to každý vědět. Nepotřebuji někomu vnucovat svoje pocity a podobné. Přetvářky mi jdou sice dobře, ale nemyslím si, že je dobrý nápad se moc ukazovat.

Po jídle se ho pokusím najít a nějak mu to vysvětlit. Dost váhám. Ztratit někoho, koho miluji, nebo ztratit Jeanininu důvěru a tím i svou pozici. Dnes máme volný den, takže mám čas na přemýšlení. Svěřila mi velení budoucí armády plné zmanipulovaných lidí, která potáhne proti Odevzdaným. Lovit Divergenty mi nedělá problém, ani mít na svědomí smrt spousty těch ovcí. Najčil jsem se žít s krví na rukou. On pro mě však něco znamená, i když si to někdy nechci připustit a bráním se tomu. Je citlivý, šílený, ale odvážnější než kdokoliv z ostatních. Je to silný spojenec.

Řeknu mu to. Ale až mu vyřídím jednu věc. Co když ho vidím naposledy.
Celou dobu jsem se to snažil v sobě popírat, ale citům asi nezabráním. Je to jen chemická reakce mozku, ale asi to nejde ovlivnit.

Jak ho tak znám, tak bude teď asi ve sprše. Nechápu, co na té vodě vidí. Je tam skoro každý den. Počkám si.

Čtyřka teď asi vyspává s Tris. Působí oba jako Škrobi, na tom už něco je. Nad tou myšlenkou se musím v duchu uchechtnout.

Dojdu do svého bytu a s překvapením spatřím Jata v mém triku, jak si suší vlasy ručníkem.

,,Ne, fakt ti nekradu oblečení, jen jsem se zpletl, jo?" prohodí s úsměvem když si mě všimne, ale v jeho hlase je náznak nervozity. Důvod?

Nic neříkám, prostě jdu k němu. Zmateně se na mě podívá, ale to je mi teď jedno. Přitáhnu si ho k sobě a začnu ho naléhavě líbat na rty.

Odstrčím ho, neudrží rovnováhu a padne do postele na záda. Vypadá teď tak bezbranně. Možná se ani nechce bránit, nemá tu potřebu, nebo se bezbranný doopravdy cítí. Chci se tě zmocnit.

Přetáhnu si triko přes hlavu a odhodím ho na zem. S touhou a překvapením v očích mě sleduje. Skousnu si spodní ret.

Sehnu se k němu a pokračuju tam, kde jsem začal. Jeho ruce chytím za zápěstí a dám mu je nad hlavu. Zajedu mu rukou pod triko a ze rtů se přesunu na krk.

Z jeho úst vycházejí tiché steny a přerývaný dech. Rukama na mých zádech se mě snaží více přitisknou k sobě.

Trochu se odtáhnu a podívám se mu do očí. Modro-šedé, světlé, chvilkami působící jako stříbrné. Jako namrzající ledová hladina. Tak klidné a podezíravé, ale za to divoký pohled. Ano, miluji tě.

Rukou mi lehce přejede podél čelisti a přes krk. Dívá se, jako by to pro něho bylo něco posvátného. Asi nezažil moc lásky. Je sice ještě mladý, ale ten jeho pohled mluví za vše. To je třeba napravit.

Dotknu se jeho měkkých rtů a pak je  políbím. Když se dotkne mého podbřišku a lehce zajede konečky prstů pod okraj mých kalhot, jako by mnou projela elektřina. Tohle mi nedělej..

Mezi polibky se krátce šibalsky uchechtnu. Rukou mu přejedu přes kalhoty po jeho místě. Skousne si spodní ret a přivře oči, aby zabránil stenu. Pomsta je sladká.

Probodne mě pohledem, ale na to se jen zasměju.

,,Ale já tě vážně miluju." připomenu mu. Včera na mě sice působil alkohol, a on pochyboval, takže jsem ho musel ujistit. Jsem si jist, že to myslím vážně.

Jeho ruce teď spočívali na mých bocích a neměl daleko k tomu, abych měl chuť se mu zas pomstít.

Šibalsky se usměje a udělá to samé, co já jemu předtím. To už si ale přehnal..

Zkousnu si spodní ret a usměju se, ale to už se na něho vrhnu a zmocním se jeho celého, tak jako on. Chtěl bych ho ochránit přede vším, ale nejvíce zříravý pocit je to, když vím, že nevím jak. Tak moc ho miluji.