Inside You [FF|CZ Short Story]

Není to tak snadné jak se zdá

Probudily mě ostré paprsky vycházejícího slunce, které div, že nepropalovali dřevěnou podlahu.

Po dlouhé době jsem se pořádně vyspal, aniž by mě budilo něčí vzlykání kvůli stesku, nebo, že někde někdo zase zaútočil.

Pomalu vstanu a na stole uvidím svoji složenou uniformu. Jdu si ji rychle obléknout. Vlastně proč rychle, tady nejsem v armádě.

Oblečení voní čistým vzduchem s nádechem vanilky.

Zrovna když si zapínaám poslední knoflík u bundy, vejde Johanna se snídaní.

,,Už jsi vzhůru. To je dobře." začne.

,,Trochu mi připomínáte moji matku. Taky bývala kdysi tak klidná." na moji větu se jen usměje.

,,Rychle se najez, za půl hodiny vyrazíme. Tác s nádobím tu potom nech." řekne a odejde.

Jídlo mám za pár minut v sobě, a tak nastane nuda. Mohl bych se trochu protáhnout po ránu. Takže si dám pár kliků, dřepů a sed-lehů.

Poté si jdu opláchnout obličej studenou vodou, a zadívám se do malého zrdcadla nad umyvadlem.

Po obličeji mi stéká voda, která smyla zaschlou krev na mých ránách. Hnědé na krátko střižené vlasy v sobě udržují kapky vody, a mé modro-šedé oči se lesknou kvůli světlu, které sem prochází oknem.

,,Už bychom měli jít. Čeká nás dole odvoz." zavelí Johanna a já zbystřím.

Jdeme dolů po dřevěných vrzajících schodech. Před domem stojí menší nákladní vůz, velký skoro jako naše vojenské nákladní vozy, na němž jsou naloženy velké pytle. Nejspíš potraviny pro lidi ve městě.

,,Nasedni, chlapče." pobídne mě postarší chlap s šedinami a čistou tváří.

Nasednu do kabiny a sednu vedle místa řidiče. Po mé levici si sedne Johanna a hledí dopředu, jakoby se na cestu těšila.

Je tu ticho a nikdo nemluví. Je slyšet jen motor vozu. Dokud mě nenapadne se na něco zeptat.

,,Jak to tam bude probíhat?" prolomím ticho, a Johanna sebou nepatrně cukne.

,,Ve vládě jsou lidi z Odevzdaných, protože slouží společnosti. Ale v Poradní síni bude také lídr Upřímných Jack Kang. Bude na celou radu dohlížet. Budou se tě ptát na otázky, i na ty na které nebudeš chtít odpovídat. Ale pokud zde chceš zůstat, musíš jim v tomhle vyhovět, aby tě přijali." vysvětlí.

Na jaké by se mohli ptát otázky? Ať to budou jakékoliv otázky, musím to podstoupit, pokud chci přežít. Johanna mě asi nebude chtít ve své frakci dlouho trpět.

U hlavní brány do města, vyspělé technologie prověří naši identitu, a brána se poté otevře.

Město je ohraničené vysokými zdmi. Asi, aby je nikdo nenapadal. Přeci jen, jsou pravděpodobně poslední na světě.

Docela se těším až poznám nové lidi. Doufám, že mi tam i vysvětlí všechny frakce, abych si nějakou mohl vybrat.

,,Za chvíli jsme na místě." prohlásí starý muž v červené košili.

,,Nic se neboj, chlapče. Musejí tě přijmout, jinak by tě museli nechat zemřít ve světě, což by pro ně znamenalo špatnou pověst." usmál se.

,,Děkuji. Jsem trochu nervózní." odpověděl jsem.

,,Není důvod."

Jemu se to řekne. On se tu narodil. Patří do jedné z frakcí, a jen dováží potraviny do města. Ale já se sem musel trmácet stovky kilometrů, a to ještě nemám jistotu, že zde můžu zůstat.

Konečně jsme v centru města, a je tu stín. Vedra už mám dost.

Vstoupíme z vozu, a kolem je skupina lidí v černém oblečení, kteří mě pozorně pozorují, jako bych byl nějaký zjev. Někteří jsou dokonce ozbrojení.

,,Jdeme." řekne Johanna, a tak jdu za ní, a neohlížím se.