Inside You [FF|CZ Short Story]

Taky tě mám rád

***

,,Jak je možný, že jsem tě ještě nezabil?" prohodil pobaveně Eric zatímco já měl hlavu položenou na jeho břichu a rukama se skoro dotýkal jeho zad.

,,Protože by se ti stýskalo. Možná i proto, že jsem tě nepřestával bavit svýma blbýma hláškama a přežil jsem tvoje dny." zasmál jsem se a podíval se mu do tváře. Vtom jsem se musel začít nahlas smát a on jen nechápavě zíral.

,,Ne, sorry, ale odtud vypadáš docela zajímavě." vysvětlil jsem mu. Když se na mě díval, měl asi deset brad. Ano, taková blbost mě opravdu rozesmála.
Poté se radši zadíval někam do stropu a už vypadal zas normálně. Nevypadal ale že by se bavil.

,,Tak promiň." pronesl jsem konejšivým hlasem a přiblížil se k němu, takže jsme byli ve stejné výšce a políbil ho na rty.

Začal se smát a převalil mě na záda. Seděl na mě obkročmo, držel mi ruce nad hlavou a já se nemohl pohnout.

,,A co teď hodláš jako dělat?" prohodil jsem se smíchem.

,,Takže ty se mi budeš vysmívat?" zvážněl v hlase, takže zněl jako obvykle v tréninkové hale, kdy napomínal ostatní. To vážně?!

,,Měl by ses teď vidět." vyprsknul smíchy a svalil se vedle mě na záda.

Trochu pomaleji jsem to pobíral a on se nepřestával smát. Nebyl to ten smích, který ostatním naháněl hrůzu, ale upřímnější. Teď to byl opravdu on.

Jak to, že jsem mu na to skočil, vždyť to bylo nadmíru jasné.

Blbli jsme tu jak malí kluci, jen s tím rozdílem, že jsme byli úplně nazí, přikryti jen častí peřiny a nejspíš jsme k sobě našli zas bližší cestu.

,,Co to dnes bylo s Peterem?" začal jsem nové téma když se Eric otočil na břicho a už jsme se uklidnili.

,,Donutil jsem ho jít do ringu s jeho holkou." rukama si podepřel hlavu, aby se mu lépe mluvilo, zatímco jsem ho hladil po zádech. I jen to hlazení po jeho zádech pro mne bylo svaté.

,,Ouu, no tak to muselo dopadnout."

,,No, Allis skončila ve fingovaném bezvědomí, což mě moc nebavilo, takže jsem ji zvednul a.." zaseknul se jako by se zamyslel. ,,tak jako tebe, jsem ji nechal několik minut viset za zábradlí z toho můstku nad propastí." dokončil poněkud zkleslým tónem.

Došlo mi, že se asi cítí provinile.

,,Hele, i pro mě to bylo nemilosrdné překvapení." usmál jsem se na něho chápavě.

Ach ty chvíle, kdy jsem se tak proklínal a už chtěl radši odejít, než abych zas něco změnil ve špatné..

,,Ale ještě bych měl dotaz," nadhodil jsem zas s uchechtnutím. ,,Od kdy ty projevuješ city?" podíval jsem se mu do očí. Místo odpovědi se mi dostal jeho široký úsměv.

Rychle si mě přitáhnul k sobě a přitom se smál. Teď jsem byl sevřen v jeho pevném objetí. Měl zavřené oči a spokojeně se usmíval.

,,Jsi tak roztomilej!" rozplíval jsem se a zároveň se smál. Toto jsem si nemohl odpustit, to nešlo.

,,Nech toho!" zavrčel a otevřel oči.

Teď jsem dokonale viděl do jeho očí. Byli tak nedaleko. Ano, mám divné myšlení...

Byla v nich spokojenost, klid, odhodlání a odvaha.

,,Ale zítra buď prosím takovej jako vždycky. Nechci, aby to bylo nějak nápadné a někdo to řešil." co? Až teď mi to došlo.

,,Právě jsi teda prohlásil, že spolu chodíme." pronesl a usmál se.

,,A... ha?" nechápal jsem.

,,Právě jsi si podepsal ortel smrti." pousmál se zas. ,,Mít se mnou vztah, připrav si pevné nervy." udělal ten výraz jako malé dítě, které se tváří nevinně když něco provedlo.

,,Ale však to nemusí nikdo vědět." obhajoval jsem nenápadně svou momentální disfunkci chápání.

,,Dřív či později se to stejně dostane ven, ani nebudeš vědět jak." odpověděl.

,,No dobře, ale zkusme to udržet co nejdéle jako naše tajemství." žádal jsem ho. Už jen přikývl na souhlas.

Zas si mě k sobě přitisknul a usmíval se ještě spokojeněji než předtím. Ještě jednou jsem ho políbil na rty a už jsem zavíral oči. Objímal mě, jako by se mě snažil před něčím uchránit. Taky byl mohutnější než já, což mě také usvědčovalo o tom, že jsem u něho v bezpečí.

***

Se škubnutím jsem se probudil. Byl jsem obličejem v úrovni Ericova krku. To se nám vážně podařilo jeden druhého nezkopnout z postele a vydržet takhle ve spánku? Stal se zázrak!

Byla tma, ale venku už trochu svítalo. Mohlo být už skoro ráno. Eric poklidně dýchal a spal.

Musím vypadnout, nebo mě ráno budou vyzvídat, kde jsem to sakra byl. A nevím, co bych řekl třeba zrovna Peterovi.

Pomalu jsem vstal, tak nějak abych ho nevzbudil. Nechtělo se mi od něj pryč, ale musel jsem. Potichu jsem se oblékl a vyšel do lehce osvětlených chodeb modrým světlem.

Vkradl jsem se co nejpotišeji do ložnice, kde ostatní spali. Trochu jsem se zlekl když někdo vedle mě hlasitě zachrápal, ale šel jsem ke své posteli a zalezl. Ještě jsem mohl chvíli spát, čehož jsem samozřejmě využil a na těle jsem ještě cítil jeho objetí.

Tyhle poslední dvě kapitoly neměli původně vyjít, ale nedalo mi to a musel jsem to sepsat.. Sice vím, že to nikdo nečte, ale musel jsem..