Inside You [FF|CZ Short Story]

Naposledy?

Je večer a zatímco ostatní slaví svůj úspěch ve zkoušce, já mířím do tréninkové haly. Oblíbil jsem si ji. Jsou tam tmavá místa, kde mohu být, aniž by mě někdo otravoval.

Sednu si doprostřed jednoho z ringů. Je to ten, kde jsem měl první zápas s Peterem.

Vzpomínám na časy ve válce, ale už mi nepřijdou tak reálné po dnešní simulaci. Jako by se to snad nestalo. Jako by to byl pouhý sen. Co když ve skutečnosti nevím, kdo doopravdy jsem.

Nechci momentálně nikoho vidět, ani s nikým mluvit. Nejradši bych oněměl a ohluchnul.

+++

Po několika hodinách jsem stále na tom stejném místě. Jen s tím rozdílem, že jsem si lehnul a dívám se do stropu.
Ostatní teď buď popíjejí, nebo spí. Sednu si do tureckého sedu a obličej schovám do dlaní.

Při pomyšlení na Erica, nebo kohokoliv jiného, kdo pro mě něco znamená, je mi zvláštně smutno.

Po konci mojí simulace jsem si ani nevšiml Erica. Buď tam už nebyl, nebo jsem si ho jen nevšiml, když jsem se snažil rychle dostat pryč.

,,Samota prej není moc prospěšná." uslyším přibližující se hlas. Ani se mi nechce přemýšlet, komu patří.

,,Někdy je to ale lék na řešení problémů." zamumlám a obličej mám furt v dlaních.

Najednou vše utichlo. Na paži ucítím lehký stisk. Eric si mě přitáhne do náruče. Přitisknu se k němu a hlavu zabořím do jeho hrudi. Nechci ho pustit. Asi působím jako malé dítě, ale vím že se něco chystá. Něco co on nemusí přežít.

,,Oooo, podívejme se na to." od vchodu se rozezní Peterův hlas. Zrovna když si mě Eric přitáhl k polibku.

Eric mu pohledem dal najevo, že jestli něco někomu řekne, tak bude litovat, že se vůbec narodil. Petera to ale neodradilo a dál pokračoval s narážkami. Homosexualita tu byla zřejmě tabu.

,,Tak je jasný proč jsi měl tak dobrý výsledky ve výcviku." vyštěkl Peter se známkou zášti.

S klidem jsem se nadechl a spustil: ,,Kdybys nebyl slepej imbecil, kterej umí jen brečet nad svojí prohrou a závidět, možná bys na tom byl líp." vydechl jsem. ,,A teď bych byl rád kdybys tu přestal fňukat, zavřel hubu a vypadnul." dodal jsem rázně.

Věnoval mi zlostný pohled a odešel pryč.

,,Co to mělo bejt?" uchechtl jsem se.

Chvilku jsme tam jen tak seděli a hleděli na sebe. Nebo spíš já hleděl na Erica, zatímco on pohledem zkoumal nezajímavou podlahu.

,,Proč jsi vůbec se mnou? Proč zrovna já?" spustil najednou Eric, aniž by odtrhnul pohled od podlahy.

,,To zní skoro, jako by to pro tebe byl trest." neochotně jsem se pousmál. Neodpovídal.
,,Opravdu to chceš vědět? Nuže dobrá." v hlavě jsem si dal dohromady pár slov. ,,Protože... jsi asi jediný, kdo mi dokáže nahradit rodinu a lásku.-" zasekl jsme se. Chtěl jsem říct ta slova, ale najednou to byl problém. Dobře, pokus číslo dva. ,,Mm..." tváře mi hořely, nemohl jsem to najednou říct.  S úsměvem si mě přitáhl k sobě. Možná pochopil, že to bylo to nejupřímnější.

,,Taky tě miluju. Asi je o klišé, ale ani nevíš jak moc." pronesl mezi polibky.

Mezitím jsme se přesunuli na soukromější místo, do jeho bytu.
Hladím jeho záda a krk, zatímco on líbá mé rty, krk, hruď a jeho ruce spočívají na mých bocích. Tiché steny vycházející z mých úst, když se jen letmo dotkne mého podbřišku, ho očividně těší.

+++

Vášeň, intenzivní, láska, slova, která se mi za dnešní večer dostala do hlavy.

Hlavu mám opřenou o jeho hruď a poslouchám rytmický tlukot jeho srdce. Teď si uvědomuji, co když je to naposledy.

,,Kam jsi zmizel při mojí zkoušce?" pronesu tiše, zatímco prsty lehce přejíždím po vytetovaném znaku Neohroženosti na jeho předloktí.

,,Co měl znamenat ten tvůj poslední strach, dá-li se to tak nazvat?" odpověděl mi otázkou.

,,Jak jinak bys to nazval?" následovalo ticho, takže jsem zas spustil. ,,Sám netuším co to bylo. Ale asi to ani nemělo patřit do té simulace." vyřkl jsem svou úvahu. ,,Probral bych to spíš ale jindy. Ne teď, když se možná vidíme takhle naposledy." a až teď jsem si uvědomil, co jsem to řekl.

,,Proč bychom se měli vidět naposledy?" zeptal se zmateně, ale vím, že ví proč.

Neodpověděl jsem. Jen jsem tiše přemítal mé teorie. Brzy se má konat válka proti Odevzdaným. Toho se účastnit nebudu. Ale co bych tedy měl dělat?

Náhle jsem uslyšel jeho vzlyk. Na jednu stranu jsem si dělal naděje, že Erica poprvé uvidím projevit takovéhle emoce, ale na druhou stranu jsem se chtěl ujistit.

Opatrně mě ze sebe setřásl a měl se k odchodu z postele. Chytl jsem ho za ruku a stáhl zpět. Neochotně se uvelebil na kraji postele a ani se na mě nepodíval. Jen si druhou rukou skrýval obličej.

Věděl jsem, že už asi nedokázal udržet své emoce. Posadil jsem se vedle něho. Vzal jsem i jeho druhou ruku do dlaní, ale obličej měl stále odvrácený a dále vzlykal.

,,Při mě se nemusíš stydět projevit emoce." řekl jsem napůl sarkasticky.

Když dlouho nebyla žádná odezva, uchopil jsem jeho obličej do rukou a podíval se mu do zarudlých očí. Palcem jsem setřel jeho poslední slzy.

Utěšování mi moc nešlo. O citech jako je láska jsem se dozvěděl až tady. Alespoň mi to tak po dnešku přišlo...

,,Co teď cítíš?" zeptal jsem se nepřímo.

Rty se mu lehce chvěly, ale nakonec odpověděl úsměvem. Oči se mu ihned rozzářili. Zahřálo mě to u srdce. Teď mi došlo, že je jediný, kdo mi zbyl. Kdo je tu ještě se mnou.

Zároveň s hřejivým pocitem mě bolelo vědomí toho, že možná příjdu i o něho. Nejen že si nejsem jist, kdo vlastně jsem, ale ještě abych měl přijít o něho.

Úsměv jsem mu opětoval a snažil se zakrýt onu bolest, která mě tížila.

Asi budu muset udělat jednu věc..