24 perníčků

9. prosince

,,Dergler je otrokář, je zima jak svině a my tu musíme už v SEDM ráno rozmotávat debilní světýlka."
Stěžoval si Adrien jako obvykle.
,,Dneska jsi zase vstal špatnou nohou?"
,,Ještě něco řekneš a já za sebe neručím, nerad bych tě znovu urazil když jsme teď jakž takž v pohodě."
Radši ztichla, nechtěla se s ním hádat. Adrien byl jako surfovat na vlně, v jednu chvíli úplně nahoře, plný energie a štěstí, najednou bum! a to bylo načase utéct dřív než ta vlna stihla spadnout.

Dnes dostali za úkol rozmotávat vánoční světýlka v zapadlém skladu někde ve sklepě, vánoční atmosféra na nule.
,,Já vím, že tě to tu nebaví a že na tebe nemám mluvit, ale fakt by mě zajímalo proč tak nenávidíš Vánoce."
To ticho, které nastalo bylo děsivé. Marinette měla pocit, že se za ní každou chvíli objeví Adrien a udusí ji nerozmotanými světýlky.
,,Já o tom nechci mluvit, Mari." To jak ji oslovil, už to nahánělo strach. Po mrzutosti nebyla ani stopa, Adrien teď vypadal spíš smutně? Utrápeně? Možná sklesle a v depresi.
Potřebovala to vědět už jen kvůli němu, třeba by se mu odlehčilo.
Vzpomněla si jak na podobné téma navázali  u zdobení stromků, Adrien Vánoce z duše nenáviděl a tehdy pravý důvod taky ani nenastínil.
,,Neuleví se ti když to řekneš?" Zkusila to, ale viděla jen jak se celý napjal, skoro jako by něco zadržoval.
,,Právě tím, že o tom mluvíme mi stežuje myšlení, ví to dost lidí a navíc, neznáme se tak dlouho, abych ti to řekl."
Už se vůbec nechoval otráveně ani rozstěkaně, působil zlomeně.
,,Promiň, nechceš si jít na chvíli sednout? Já to tady dodělám." Řekla, aby mohla nějak odčinit to, že ho dostala do téhle nálady.
,,Hmm, už toho není moc." To bylo znamení, že ho ta konverzace zasáhla hlouběji než si původně myslela. Tu chvíli co Adriena znala, nikdy by neodmítl příležitost si odpočinout a flákat se, nikdy.

,,Tak jo, tenhle řetěz je poslední, nejdelší a nejvíce zamotaný." Řekla a otřela si pot z čela. Nezdálo se to, ale rozmotávat tři hodiny i pěti metrová světýlka na stromeček nebylo jen tak.
Tyhle byly dvakrát tak dlouhý.

,,Řekl bych, že jsme v háji." Konstatoval Adrien po deseti minutách marné snahy. Oba byli mírně řečeno zaseklí ve světýlkách a ne a ne se z nich vymotat.
,,Zkus provléct ten kus z levé nohy tím okem u tvé hlavy, ale bacha ať se neuškrtíš-.
Jo, teď vem ten kus v pravé ruce a podej mi ho, zkusím to provlíct tudy."
,,Hmm, ne, takhle to nejde, musíme prostě najít ten konec."
,,Nerada to říkám, ale tyhle světýlka jsou kruhový, nemají konec."
Povzdechl si a složil ruce do dlaní.
,,Nedávám to."
,,Zvládneme to." Alespoň Mari musela zůstat optimistická.

Nakonec z toho byli do deseti minut venku. Žádné projevy radosti se však nekonaly.
,,Co máme dál na seznamu? Vyčistit kanály? Nakrmit pavouky z podkroví? Ten trpaslík je fakt kretén, nenávidí mě, dává mi tu nejhorší práci a ty jsi to schytala."
Teď už na sebe i házel vinu, to bylo hodně zlé.
Marinette mu položila ruku na rameno, snažil se ho setřást, ale ona vytrvala.
,,Adriene, možná nemáš rád Vánoce, dobře, akceptuji to, ale alespoň se tím nesnaž být tolik ovlivněný."
,,Hmm."
A tím pohřbil celou jejich konverzaci.

Marinette měla o čem přemýšlet a později toho dne se dostala k názoru, že jejich dvojicí asi Dergler opravdu nemá rád. Vrtalo jí to dlouhého jihlavou mezitím co rozdávalu pozvánky na vánoční večírky, jak tam tak stáli, byla jim strašlivá zima. Marinette navíc někde ztratila rukavice, takže jim oběma mrzly ruce.
Takhle tam stáli a rozdávali necelé čtyři hodiny, na zahřátí nepomáhal ani čaj v termosce, poskoky a běh na místě, nic.
Zlom přišel asi až kolem třetí odpoledne, kdy za Adrienem přišlo malé dítě, mohlo mu být tak sedm.
,,Půjdeš se s námi koulovat? Chybí nám Hannie."
Ani jeden neměl ponětí kdo ten klučina je, kdo je Hannie a jestli je to vůbec dobrý nápad.
,,Jen běž, Adriene, já to rozdám." Blonďák už chtěl utrousit nějakou šťavnatou poznámku, ale koukl se na Marinette a všechno to přešlo.
,,Tak jo, ale jenom chvilku."
Už už se chystal vyrazit za usměvavým chlapcem, který se mohl pyšnit tím, že někoho tak starého a mrzutého přesvědčil do hry.
Marinette ho však v poslední sekundě chytla za bundu.
,,Já poznám jak moc tě něco uvnitř bolí, ale ty děti to vědět nemusí. Alespoň pro tentokrát, schovej ten smutek uvnitř sebe, nekaž jim radost."
Neodpověděl, pouze jí věnoval jeden ze svých smaragdových pohledů.