24 perníčků

15. prosince

Marinette měla pěknou půl hodinu zpoždění, to Adrien byl většinou ten, kdo chodil pozdě.
Třásl se zimou a nedočkavě čekal na náměstí pod obrovským vánočním stromem. Popravdě se na Marinette moc netěšil, včera ji pěkně seřval a celý večer si to vyčítal, taky mu přišlo, že svést na ni vinu také nebyl nejlepší nápad.
Přišel za ním ten trpaslík.
,,Ale, ale, tebe bych tu po tom včerejšku tedy nečekal. Myslel jsem, že si vezmeš třeba den volno nebo tak." Adrien zábavě nadzvednul obočí.
,,A proč jako?"
Pan Dergler se zasmál a zhoupl se na patách, vypadal na míru spokojeně.
,,Aha, ty to nevíš? Myslel jsem si, že jste s tou holkou od Dupain- Chengů trochu víc v kontaktu."
Zavrtěl hlavou a zamračil se, něco bylo špatně.
,,Co se stalo?"
Ten dementní trpaslík se samolibě usmál a povýšeně se na něj kouknul.
,,Včera jsme dlouho do noci probírali ten rozbitý předmět, ta rodina si nárokuje vyúčtování. Všechno se to muselo sepsat a tak, Dupain- Chengovi to navíc musí zaplatit a sto tisíc euro není vůbec malá částka. Kvůli tomu museli jako zástavu dát svůj dům a většinu svých životních úspor. Ti manželé dnes ráno odlétali do Číny pro jinou sračku, aby si to mohli kompenzovat a Marinette jim hlídá dítě. Nejdřív se báli, protože neochránila ani tu jejich slavnou ozdobu, ale když viděli jak se k tomu dítěti chová, začali jí důvěřovat."
Adrien neměl slov, srdce mu bušilo až v krku. Tohle nechtěl.
,,Ehh, a to může takhle odejít z týhle dobročinný akce? Já myslel, že to nejde."
,,Jojo, chlapče, už to tak bude. Jelikož se slečna Dupain-Chengová neosvědčila ve své práci, i když mnoho let předtím byla vynikající, musel jsem ji na naléhání poškozené rodiny vyloučit. Už není členkou téhle akce."
Adrien na něj vyvalil oči, tak tohle nechtěl už vůbec, vždyť přece Marinette byla jediný člověk, který tu s ním zacházet slušně. Měla s ním trpělivost a všechno a on? Zklamal ji.
,,A- a nejde to nějak vzít zpátky?"
Pan Dergler přimhouřil oči.
,,No, to by sis ji musel vzít na triko, už jí nemůžu věřit. Pokud by ještě něco udělala, byl bys to ty, kdo by platil. Proč mám pocit, že v tom maléru seš namočenej?"
,,Ehh, tak to nemám nejmenší tušení."
Odkašlal si Adrien.
,,Něco na tebe leze, Agreste."
,,Eh, já se snažím léčit."
Ten prohnaný trpaslík se potutelně usmál.
,,To jsem zrovna nemyslel, ale budiž."
Otočil se a odkráčel pryč, zanechal tam Adriena s nevyřčenou otázkou na rtech.

Jak to vypadalo po zbytek dne? Adrien si vůbec nepřipadal jako o Vánocích. Nejen, že smutek, který každoročně cítil teď překrývalo svědomí a potřeba se Marinette omluvit nebo ji alespoň vidět.

Zrovna nesl krabici plnou ptačích krmítek do parku.
Bez Marinette byl nucen trávit čas se svými myšlenkami. Nutily ho si všechny špatné momenty přehrávat dokola a dokola až mu z toho brněla hlava. Nedokázal se soustředit ani na něco tak jednoduchého jako bylo věšení pytlíků s ptačím zobem na stromy. Ani vlastně nevěděl co chce, pokaždé když Marinette mluvila, přál si ať je zticha, ale zároveň byla její přítomnost milá a bez ní tu bylo mrtvo.

Začínalo mu hrabat, věděl to, protože zaslechl její smích. Zatřepal hlavou, nemohl na ni myslet, byl na ni přece naštvaný. Oh, vlastně spíš ona na něj.
Sehnul se, aby si do rukou vzal další ptačí krmení a najednou dostal obrovskou sněhovou koulí do hlavy. Sníh se mu okamžitě dostal za krk a Adrien se začal rychlostí blesku svlékat z kabátu.

Přiběhla k němu nějaká holčička, vlasy měla spletené do dvou identických copů. Někoho mu strašně připomínala.
,,Moje chůva říká, že se ti mám omluvit. Já chtěla trefit kamaráda, ale ty jsi za ním tak šikovně stál. Promiň. Přijmeš moji omluvu?" Upřela na něj své velké hnědé oči.
,,Ehh, omluva přijata."
Ta malá brunetka se zasmála a poskočila si. Adrien měl vím dál tím věští nutkání se jí zeptat, kde se už viděli.
,,Hannie!! Neotravuj tam toho pána, určitě má na práci něco moc důležitého, navíc na tebe Ema, Theo a Eric čekají!!" Zakřičela na brunetku její chůva. Měla na sobě dlouhý kabát v barvě staré růžové a na hlavě šedý baret. Adrienovi až teď došlo, že to je Marinette.
V hlavě mu hrklo, tohle že byla ta stejná Marinette? Dnes vypadala o hodně dospěleji, určitě to bylo proto, že normálně nosívala velkou zimní bundu a rozhodně ne stylový kabát a baret.
,,Nechceš se s námi koulovat? Mojí chůvě by to určitě nevadilo."
Adrien měl jiný názor.
,,Ne, děkuju, ale mám tady svoji práci. Vidíš? Všechny tady ty síťky s jídlem pro ptáčky musím rozvěsit. Nemám čas se jít koulovat."
Hannie se na zlomek vteřiny zatvářila smutně, ale po chvilce se její tvář rozjasnila.
,,Mám nápad!! Pomůžeme ti!"
,,To opravdu není třeba, děkuju." Snažil se to na poslední chvíli zachránit Adrien, ale Hannie zřejmě nebyla dítě zvyklé poslouchat.
,,Marinette!! Theo, Emo, Ericu!! Pojďte sem!" Děti se tam okamžitě rozběhly, jen Marinette šla rozvážně s vážnou tváří. Slušelo jí to, ale Adrien v ní nemohl najít tu dívku, kterou byla ještě včera.
Jakmile ho spatřila, zastavila se.

,,Hannie? Proč jsem sem měla jít?" Řekla vážným hlasem, ale stále očima propalovala Adriena pohledem.
,,Protože jsem toho kluka trefila koulí za krk a chci mu pomoct, on se stará, aby ptáčci neumřeli hladem. Chci taky být hodná a dělat něco pěkného pro ostatní."
Marinette skřípala zuby, ale k Adrienovi se její slova stejně dostala.
,,Tss, hodný... dělat něco pěkného pro ostatní.."
,,Můžeme, Marinette? Prosííím!"
Tmavovláska se koukla na čtyři rošťáky a usmála se.
,,Proč se ptáte mě? Já tady nejsem ta, která rozdává pytlíky s krmením."
Děti se okamžitě otočily k Adrienovi.

Marinette sledovala všechny jak jdou před ní, děti si vesele poskakovaly a věšely krmení na nějaké spodnější větve. Adrien šel úplně nakraji a nesl před sebou obrovskou bednu s jídlem.
,,Koukejte, tam jsou větve nízko! Vezme si každý tři síťky a běžte je tam pověsit!" Ukázal kamsi do parku Adrien.
,,Ale neztraťte se!!" Křičela zase Marinette.

,,Neboj, neztratí se. Mají skvělou chůvu." Usmál se Adrien s rukama v kapsách. Marinette mlčela a blonďáka opět přepadl pocit viny. Sklopil pohled k nohám.
,,Ani na mě nemluv, myslela jsem si, že jsme přátelé, ale ti si vzájemně nebodají kudly do zad." Sykla po něm, ale ani se na něj nepodívala.
,,Je mi to líto." Řekl, pokus to byl pěkný, ale Mari se hořce zasmála.
,,Všechno, co dostávám je lítost, ale já tvoji lítost nepotřebuju."
Přejel mu mráz po zádech, zřejmě jí ublížil víc než si myslel.
,,Jo, chápu te, takže teď se se mnou nebudeš bavit. Chápu tě, nebudeš si přece se mnou zkazit svátky."
Její ledově modré oči se do něj závislý jak rampouchy.
,,Tys mě o pěkný svátky připravil, Adriene. Zkus otevřít oči!! Já Vánoce milovala, ale teď? Moje rodina je kvůli tvému hloupému žertu zadlužená! To tys mi zkazil Vánoce, protože jsi očividně nemohl snést, že jsi jediný!"
Rád by věřil, že je naštvaná, ale v očích se jí leskly slzy. Za tu dobu co ji znal, věděl, že Marinette je hodně citlivá a nechtěl ji rozbrečet znovu.
Byl hlupák.
,,Vrátila by ses kdybych se za tebe u Derglera přimluvil, dnes jsem se ho na to ptal?"
,,Já už s tebou nikdy nikam nepůjdu, radši se utápěj v sebelítosti a zmiz mi z života, ty trosko, která ses opovážila nazvat mým přítelem!!"

Ano, ano, vím, že už je půlnoc takže neděle😂 alespoň vidíte, že já jedu prostě nonstop🤔😏♥

Původně jsem je chtěla usmířit, ale c'mon😂👌 to by v jednom dni nemělo grády😅🤔

Když nad tím tak přemýšlím, mám rovnou napsat 16? 😂😂 ne, dělám si srandu, asi umřu, ale láká mě to😏♥🎄