24 perníčků

21. prosince

,,Takže vážení, do Štědrého dne zbývají už jen tři dny. Teď máme naspěch. Prosím, nechám kolovat papír s tím, kdo bude moct přijít i na Štědrý den, bylo by to od sedmi do tří odpoledne. Už nic moc vážnýho."
Pokřikoval pan Dergler a máchal nad sebou štosem papírů.
,,Tak!! A teď jestli jste už vážení milí dokecali, přidělím vám dnešní úkoly."

,,Cože to?" Adrien zívnul.
,,Budeme prodávat stromky, to je skvělý!!"
,,Co je na tom prosimtě tak úžasnýho?" Zeptal se znuděně když mířili přes celé náměstí kamsi do postranní uličky."
,,No, je tam celý den pohoda. Jen si povídáš s lidmi, usmíváš se, popíjíš punč a pomáháš s výběrem."
,,Jo, to je skvělý." Nezněl ani trochu nadšeně.

Naštěstí nebylo venku zima, sem tam spadla nějaká vločka, ale teplota se držela jen lehce pod nulou.
Marinette už od samého začátku poskakovala mezi lidmi, usmívala se na ně, dávala se s nimi do řeči a ani na pět vteřin si nesedla.
Zatímco Adrien byl pravý opak, seděl víceméně celou dobu, pozoroval svoji společnici jak pobíhá všude okolo a na své okolí se mračil.
Už to na něj zase přicházelo, ta špatná nálada z Vánoc. Když viděl jak se všichni lidé usmívají, všude je tolik stromků, světýlek a ozdob, bylo mu ještě víc nanic než kdy dřív. Povzdechl si a zahleděl se do prázdna.

,,Prosím vás, mladý muži, pomohl byste mi s vánočním stromečkem? Nějak si nejsem jistá výběrem, on to vždycky dělal můj manžel."
Adrien se kouknul před sebe, spatřil malou stařenku s velkými brýlemi, jak na něj hledí s  bezzubým úsměvem.
,,Eh, jistě, ale myslím si, že tamhle kolegyně je v tom zdatnější."
Ukázal na Marinette. Babička se na ni jen letmo podívala a zamračila se na Adriena.
,,Ta?! Prosim tebe, chlapče. Ty jsi v tom tak stokrát lepší, na to bych dala svoje levý koleno."
To ho někde uvnitř potěšilo.
,,No, tak se do toho dáme. Najdeme vám stromeček podle vašich představ. Chtěla byste smrk, jedli?
Babička s ním držela krok, cupitala vedle něj a rázně přikyvovala.
,,Jednoznačně jedli, smrky jsou pro padavky. To říkal můj Artie, achjoo." Dlouze si povzdechla, Adrienovi došlo, že to musel být její manžel.
,,Ehh, zřejmě musel být velký znalec." Adrien vůbec nevěděl co má říct, cítil jak mu studený pot teče po zadech.
Babička přikyvovala.
,,To byl, to byl. Můj Arthur byl velký znalce. On miloval Vánoce, vždycky strašně rád se mnou pekl cukroví, jeden rok jsme napekli sedmnáct druhů! A pak, minulý rok ve spánku tiše odešel. Říkám si, že zřejmě někam, kde peče i dvacet druhů! Tam je dobře."
Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Adrien nevěděl co si má myslet, byl v rozpacích.
,,Ach, jak on ty Vánoce miloval. Společně jsme se celý rok těšili jak Štědrý den strávíme spolu. Víš co je na tom největší paradox, chlapče?"
Adrien se bál i zavrtět hlavou. Vůbec nevěděl co si má myslet. Na jednu stranu mu bylo té paní líto, ale ona zřejmě lítost nepotřebovala. Zvykla si, za což ji obdivoval, protože soudě jejího monologu jí ,Artie, odešel teprve minulý rok.
,,Nevím." Odpověděl popravdě.
,,Že mi odešel na Štědrý den! Celý rok se tak těšil a on mě opustil."
Pokud doteď Adriena mrazilo, teď už se nemohl ani hnout.
,,Víš, vždycky si říkám, že bych měla ty Vánoce nenávidět, protože mi tolik připomínají Artieho, ale ono to nejde. Snažím se na to koukat z tý lepší strany. Ty svátky za to nemůžou, spíš mi to přijde ironické."
,,T-to je mi líto.." vykoktal nakonec ze sebe. Stařenka jen máchla rukou.
,,Ale kuš! Lítost čas ani nikoho nevrátí. Přeci jen, nemá smysl se v tom neustále utápět. Vždyť na světě je tolik věcí, ze kterých se můžeš radovat, navíc by si Artie nepřál, abych byla smutná, to by neviděl rád. Radši jsem si našla něco, co mi dělá denodenně radost. Moje vnoučata! Ale pokud vím, jsem tu, abych vybrala stromek. Ehmm, třeba tento se mi líbí!" Ukázala snad na první, který uviděla a už si to cupitala k pokladně.

Adrien jí stromek zabalil a na její naléhání i pomohl odnést do auta.
Potom si znovu sednul na plastovou židli a pozoroval okolí.
Aniž by o tom ta stará paní věděla, dala Adrienovi hodně námětů k přemýšlení. Když o tom teď tak přemýšlel, ta babička se z toho dostala za rok, vypadala šťastně. Sice nevěděl, jak to cítí uvnitř, ale rozhodně nezanevřela na Vánoce, našla si jiné věci, kvůli kterým mohla být šťastná. Adrienova bolest v hrudi už pár let připomínala spíš těžký kámen, který ležel na prsou a nešel sundat, taková tupá a prázdná bolest.
Jenže on neměl žádná vnoučata, ze kterých by mohl mít radost. Jeho zrak ukotvil na Marinette.

,,Dneska jsi nějak ticho, stalo se něco?" Poslední lidé odcházeli, bylo půl hodiny před šestou.
Adrien pokrčil rameny.
,,Měl jsem velmi zajímavou konverzaci s jednou babičkou."
A celé jí to vypověděl, celé setkání. Marinette byla dobrý posluchač. Nepřerušovala, jen přikyvovala.
,,Takže jsi byl dneska celý den zamýšlený?"
Znovu pokrčil rameny.
,,Ne tak úplně, už zase na mě přichází nálada, co se mé mámy týče. Dneska před sedmi lety nám doktoři oznámili, že máma umře. Víš, pro mě to bylo horší než její smrt, protože do tý chvíle jsem měl naději. Naději, že to bude dobrý."
Rychle zamrkal, protože nenáviděl slzy, které se mu draly do očí.
Marinette mu položila ruku na rameno a povzbudivě se na něj koukla.
,,Zkus v tom taky vidět něco pozitivního."
,,Hah, nemám vnoučata." Zasmál se ironicky Adrien a otřel si oko.
,,Tak třeba tvého tátu, vzdálenou rodinu, přátele. Kohokoliv."
Sarkasticky si odfrkl.
,,To neznáš moji rodinu.." protočil oči a nechal svoji větu vyznít do ticha. Nikdo nemluvil.
,,Mohla bys to být ty." Řekl a Marinette se v břiše rozletělo tisíce berušek.
,,Já? Pročpak? Vždyť tě občas pěkně otravuju."
Adrien si ji přitáhl k sobě, přelezla mu na klín a usmála se.
,,Ty mě otravuješ pořád, děláš můj život zábavným, jsi jediný důvod proč jsem se na tohle všechno ještě nevykašlal. Víš, mám pocit, že to ty jsi můj důvod k radosti."
Spojil jejich rty, tentokrát však nebyl jen nějaký malý, něžný polibek, opatrný. Tenhle byl bez zábran, Adrien si přitiskl Marinette blíž k sobě a sváděl s jejími rty bitvu.
Jemně podpíral její čelist a ona jej na oplátku držela v týle.

Když se od sebe odtáhli, měli oba lesklé oči, ve kterých se odrážela barevná světýlka z domů okolo.
Marinette se nemohla přestat usmívat, sledovala Adrienovy oči jak potemněly.

Pěkný páteční večer😘😱 začínají prázdniny!😱🎄 eej!!

Dneska kratší kapitola, ve které jsem pomalu nevěděla co napsat😅♥😊 snad dobrý..

Děkuju za 3K reads♥👑 miluju vás😱😘

Ještě něco k alternativním koncům 😊

Asi tak zítra bych už potřebovala vědět, kdo do toho jdete, prosím vás co nejvíc♥ stačí mi napsat komentář 🙃 něco jako já bych šel/šla nebo tak. Moc byste mi tím pomohli👼

Vyhrožovala bych sad endem... to je povolený, že?🤔😈😏