24 perníčků

3. prosince

,,Ahoj, Adriene!!" Zamávala, ale nedočkala se žádné odezvy. Blonďák se mračil na celý svět, ruce v kapsách, čepice natažená téměř až k nosu.
Marinette so odvrátila, Adrienem to bylo jako na horské dráze, v jednu chvíli si myslela, že by z nich mohli být i přátelé, a pak přišly chvíle, jako byla tato, kdy byl Adrien otravný a nepříčetný.
Radši mlčela.

Odešla pro ozdoby, které byly uloženy v obrovských krabicích. Nejdříve s nimi nemohla hnout, ale nakonec se překonala.
Adrien si seděl na lavičce, koukal do telefonu a vůbec nebral na vědomí chudáka Mari, která si mohla urvat ruce, aby vůbec uzvedla těch pět krabic.
,,Tak vážení, po Paříži jsou každoročně rozmístěny vánoční stromky, ty však, jak už mnozí víte, musíme nejdříve nazdobit. Takže, každý pět krabic, pět stromů a šup šup, za dvě hodiny  už máme jinou práci." Poklepal si na hodinky a ukázal rukama ať se všichni rozprchnou.

Marinette už začínala zdobit druhý strom, neměla zapotřebí se doprošovat nějakého fracka, který se jí snažil zkazit Vánoce.
,,Tak Agreste, zase nic neděláš?" Přišel pan Dergler se založeými pažemi.
Adrien neodpovídal.
,,Tak, myslím si, že si na tebe budu muset dohlédnout. Šupej, chci vidět jak budeš zdobit až se z tebe prášit bude!" Adrien otráveně vstal, vzal si jednu krabici, líně došel ke stromku a začal na něj ledabyle dávat zlaté řetězy.
,,Ten strom má i druhou stranu!!" Jančil Dergler a vypadal u toho jak trpaslík.

Celou hodinu je sledoval jako orel, nespustil s Adriena oči, když konečně odešel, zbýval jim už jen poslední strom.
,,Nenávidím Vánoce." Procedil mezi stromy Adrien, ale Marinette to neuniklo.
,,Cože?! Jak to, že nemáš rád Vánoce?! Jsou to ty nejlepší dny v roce!"
Unaveně se na ni podíval, dokud mlčela byla mu fuk, ale už mu zase lezla na nervy.
,,Možná pro tebe."
Ale Marinette to rozhodně nechtěla takhle nechat, rozhodla se hájit své oblíbené svátky.
,,A máš k tomu důvod? Copak nevidíš tu nádheru kolem? Lidi si pomáhají, sníh všechno zkrášluje, všichni jsou spolu, chodí se bruslit, pije se punč, všechno voní po jehličí."
Otráveně si povzdechl.
,,Hele, mám k tomu svý důvody, jasný? Můj názor nezměníš. Vánoce jsou komerční svátky a naprosto zbytečný. Nutí tě utrácet peníze, všude je hnusná zima, mraky lidí a nikde se nedá hnout. A navíc, tvůj romantický sníh je v realitě černá břečka."
Lusknul jí před očima až zběsile zamrkala.
,,Jseš hodně velkej pesimista, co?"
Neodpověděl. Společně dozdobili i ten poslední strom, žádná slova už nepadla.

,,No vidíš jak to šlo a ani to nebolelo, viď Agreste?" Poplácal ho po rameni pan Dergler. Adrien zatínal zuby a měl co dělat, aby toho trpaslíka neposlal k zemi.
,,Držte už všichni hubu, prosím. Když už mě nutíte k práci, chci mít klid."
Pořadatel jen zakroutil hlavou a odešel.

,,Při další činnosti si trošku zachodíte, dám vám seznam ulic a budete roznášet letáky, do každé schránky vložíte dva, tenhle se slevami do hračkářství, parfumérií a knihkupectví a tenhle s jídlem a slevovými kupony."
Ukazoval všechno pan Dergler, kterému stejně Adrien říkal trpaslík.
,,Za co mě trestáš?!" Podíval se směrem k nebi, ale jediné co přišlo bylo pár sněhových vloček.
,,Dobrá zpráva je, že jakmile rozdáte všechny letáky, můžete jít domů, dnes tedy můžete skončit dříve, nebo později, to je na vás."
Blonďák začal skřípat zuby.

Když dostali mapku se zakreslenými ulicemi a asi sedmdesát kilo letáků naložili na vozík, mohli vyjet. Marinette podezřele mlčela, ale Adrienovi to bylo jedno, měl klid na vlastní myšlenky. Ne však na dlouho.
,,Proč jseš vůbec tady?! Stejně tu nic neděláš a mně to kazíš taky." Zabručela si pro sebe.
,,A já si už myslel, že bude konečně klid. Jsem tady za trest, to stačí vědět. My dva máme společnou jednu jedinou věc, oba nás otravuje tu být s tím druhým."
Už radši nepromluvila, Adrienova slova ji zasáhla. Okamžitě ji vánoční nálada opustila, zbyl jen smutek.

První ulicí šli bez problémů, Adrien i přes svoji nechuť vymyslel rychlý plán, každý šel na jedné straně, tudíž nemuseli být spolu a práce jim šla dvakrát rychleji.
,,Musím uznat, že to bylo vážně chytrý, to s tím rozdělením."
,,Hmm, prostě to chci mít z krku."
Víc znuděný tón Marinette v životě neslyšela.

Když jim zbývalo ještě sedm ulic, přišla sněhová bouře. Počasí se z klidného sypání vloček proměnilo v hustou stěnu přes kterou nešlo nic vidět. Adrienovi se podařilo utratit vozík s letáky, které chtěl rozfoukat vítr.
Při takovém počasí ani kapuce, čepice a šála nepomohly. Marinette měla sníh vsude, usadil se jí dokonce i na řasách.
,,Jak já nenávidím sníh, do háje!!" Nadával Adrien, svoje tenisky už měl dávno mokré a zamrzlé, takže se podivně belhal.
S Marinette se setkali na konci ulice a chvíli se odpočinuli na zastřešené autobusové zastávce.
Adrien nebyl vůbec oblečený do sněhu, foukal si na dlaně, aby do nich opět získal nějaký cit, ale marně. Jakkoliv se snažil zahřát. Marinette ho jen smutně sledovala, nakonec si sundala své rukavice a podala mu je.
,,Tu máš, jen mi je neztrať." Nic neřekl, pouze kývnul jako poděkování.
,,Měli bychom jít dál." Adrien zaúpěl, ale vzal vozík s letáky a vydali se do toho nečasu.

Konečně to všechno bylo za nimi, letáky rozdány. Teď šli bok po boku vrátit vozík a Adrien s někým horlivě telefonoval.
Marinette byla zabraná do vlastních myšlenek.
Nakonec si pro Adriena přijela limuzína, všimli si jí až tehdy, když byla těsně před nimi, tak hustě sněžilo. Blonďák nasedl, ani Marinette nepozdravil, utrpěl si okýnko, aby viděl a jejich pohledy se střetly.
Marinette se třásla zimou, tváře rudé, celá promoklá od sněhu a i přesto všechno se na něj maličkato usmála a zamávala mu. On nereagoval, pak pozvedl ruku a také jí zamával.
Její rukavice ho pořád hřály na rukou, znovu se podíval ven. Bylo na ní vidět, že jí je zima a nemůže se ani moc hýbat, jak moc byla zmrzlá.
,,Jeď." Řekl řidiči.

Achjo, já nikdy nevydám brzy, ale dneska to je druhá kapitola (konec Podzimní mlhy) 😏♥

Tak, co říkáte na ten konec? Marinettu obětovala rukavice a on ji ani nesvezl domů 😞🤔

Btw, děkuju za 100 reads😂♥ to je pokaždé nejlepší pocit👌😊