24 perníčků

[tragický konec]

Štědrý den. Marinette doufala, že tyto Vánoce budou úžasné jako ty předchozí, ale ne. Po včerejším střetnutí s Adrienem je pro ni všechno ještě horší. Ano, sice jí ho je líto. Přece jenom o Vánocích přišel o mámu, takže tyto svátky nesnáší, a jeho otec bývá pravděpodobně v tomto období nepříjemný, ale i tak, to, co provedl.

Ani neví, proč ji to tak ranilo. Protože jí nedal vědět, že nepřijde? Protože se opil? Dost možná zdrogoval? I když tím si není jistá, přece jenom to pro ni byl celkem šok, takže si už tak moc nepamatuje, jestli tam viděla trávu, nebo nějaké takové svinstvo... Protože si užíval s lehkými dívkami? Nebo snad kvůli tomu, že se normálně bavil s těmi, kteří ji chtěli znásilnit? Ano, tím to asi bude... Každopádně čím víc nad tím přemýšlela, tím víc ji to sžíralo zevnitř a lámalo to její srdce. Chtěla si vzpomenout třeba na úsměv jistého blonďatého kluka, aby se nějak uklidnila, ale jediné, co viděla byl arogantní úšklebek a oči, které ji s pohrdáním sledují. Ale takhle se na ni přece nikdy nepodíval... nebo snad ano? Začala ji z toho bolet hlava. Už ani neví, co je realita a co ne. Ale ta bolest, kterou cítí. Bolest, která ji sžírá čím dál tím víc. Proč zrovna dneska? Měla být šťastná, pomáhat rodičům v kuchyni, zpívat si. Ale ne, prostě se muselo všechno pokazit. Vždyť jí ani včera nebylo tak mizerně jako dnes.

Marinette si lehla na zem a schoulila se do klubíčka. Chvíli byla jenom takto, ale potom se začala kývat ze strany na stranu. Aniž by si to uvědomila, začala brečet. Neví, jak dlouho byla v tomto transu, kdy nevnímala vůbec nic, ale probudila ji opět bolest hlavy, tentokrát kvůli breku.  

,,Měla bych tu mít prášky proti bolesti..." zašeptala a otevřela šuplík. Chviličku se v něm prohrabovala, až nakonec vytáhla prášky proti bolesti hlavy.  

,,Tyto Vánoce neměly být tak tragické..." mumlala si sama pro sebe, zatímco si nasypala na ruku několik prášků. Je jí jedno, jestli si jich vzala trochu moc. Všechno je jí to jedno. Natáhla se pro skleničku s vodou, kterou mívá vždycky na stole, a zapila všechny prášky. Bolest postupně ustupovala. Ale ne jenom bolest, i její problémy. Jako by některé zničila. Na ruku si vysypala další prášky a opět je zapila. Pryč, její problémy jsou pryč. Ta úzkost, kterou cítila, stres. Konečně má klid a může si jít užít Vánoce. Teda, mohla by, kdyby všechno co právě teďka vidí nebyla tma...

Marinette se probudila v posteli. Dívaly se na ni smutné zelené oči.  
,,Co tu děláš, Adriene?"  
,,Marinette! Co se stalo? Proč jsi ležela v bezvědomí na zemi?"  
,,Odpověz mi na moji otázku, Adriene. Navíc... měl bys vědět, že nejsi vítán."  

Blonďák sebou trhl. Ten tón, pohled a vůbec celá aura Marinette. Všechno bylo jiné. Nebyla veselá jako obvykle. Dokonce ani smutná. Cítil z ní jenom odpor.  

,,Omlouvám se, vážně se ti strašně moc omlouvám Marinette! Musel jsem přijít, i když si myslím, že mi neodpustíš."  

,,Neměl by sis to jenom myslet, měl bys to vědět, Adriene. Prostě ti neodpustím. Teď odejdi."  
,,Nemůžeme začít od začátku? Nechci, aby byly tyhle Vánoce tak tragické..."  
,,Adriene. Já ti další šanci nedám. Odejdi už konečně!" Čím více mluvil, tím víc ji začínal štvát. Žádný smutek. Jenom čistá nenávist. A to ho měla ráda... Kdysi..  

Blonďák se na ni podíval se smutkem v očích.  

,,Veselé Vánoce, Marinette..."  řekl a konečně odešel.  

Marinette se ulevilo, byl pryč. Už ho nikdy nechce vidět. Doufá, že na něj prostě zapomene a bude žít dál, tak jako před tím, než jí přišel do života..

No, nešlo mi napsat nic dojemného... heh... Snad je to alespoň tragické >< 

Každopádně doufám, že tam nejsou chyby. Dávala jsem to i korektorce. A také doufám, že jsem to dostatečně ukončila.. 

s pozdravem TemnyDen

Páni, tohle bylo hodně depresivní🤔♥ a úžasný. Strašně mě potěšilo, že sis s tím dala takovou práci a dala to i korektorce😊👌