24 perníčků

10. prosince

Paříž zapadla do sněhu, začala kalamita, auta postávala v ulicích, autobusy nabíraly zpoždění a všude byl zmatek, chaos a křik.

Samozřejmě se začínala potvrzovat teorie, že Dergler neměl Adriena a Mari v lásce.
Zatímco ostatní rozdávali letáčky, prodávali nebo vařili punč, ti dva museli celé dopoledne odmetat sníh.
Nebyl čas na žádnou konverzaci, oběma jim byla zima, že jim ruce přimrzaly k lopatám.
Marinette jen občas zaslechla jak si Adrien něco nadává pod vousy. Většinou vztekle mumlal něco o tom, jak zabije toho trpaslíka. Nedivila se mu, ani ona nechtěla být na Vánoce nemocná.

,,Stejně furt sněží, nemá cenu to odhrnovat." Postěžovala si nahlas.
,,Moje řeč, nejradši bych se teď někam zašil, dal si čaj nejlépe s rumem a nevytáhl paty z domu." Přikývla. Přišlo jí, že je na Adrienovi něco jonák, jako by se přes noc jejich vztah změnil. Možná to bylo jeho přiznáním, i Mari poznala, že ho teď vidí jinak.
,,Vím, že to je proti tobě, ale nevykašlem se na to? Radši bych se fakt někam zašil."
Lákalo ji to, ale její hrdost jí to nedovolovala, přišlo jí to jako podvádění při hře.
,,To by byl hnusný podvod."
,,Seriózně, chce se ti zůstávat venku?" Koukla se na své mrazem zrudlé ruce, na Adriena, na ruce a zpátky na Adriena. Povzdechla si a odhalila lopatu stranou.
,,Tohle dopadne špatně."
,,Ale to je problém tvýho budoucího já."
Mrkl na ni a zahodil i svoji lopatu.

Rozešli se ulicí, nechali za sebou jen neodhrabané cesty, ale to už jim nevadilo.

Nakonec se stavili v čínské restauraci na nudlích, Marinette Adrienovi slíbila dobrý oběd a blonďák měl pocit, že nic lepšího nikdy nejedl.

Nakonec se i s kouřícími krabičkami plnými nudlí vydali zpátky ven. Procházeli se parkem a Marinette napoprvé přišlo, že konečně cítí vánoční náladu.
Byla šťastná, ani nevěděla, co jin k takovým myšlenkám vedlo, ale uvnitř sebe se cítila nanejvýš spokojená.
Zrovna se procházeli kolem řeky, nemuseli mluvit, Mari už věděla, že její neustálé žvásty jsou pro Adriena otrávné, že by si nejraději užíval klid někde doma a ne s ní. Proto mlčela, mít pohodový vztah znamenalo vycházet druhému vstříc, jejich vztah byl založen na práci a tichu. Rozhodla se to dodržovat.

,,Dneska nic neřekneš?" Vykračoval si asi metr před ní a tuhle větu prohodil jen jakoby nic přes rameno. Hned poznala, že má dobrou náladu.
,,Co bych měla říkat, vždyť jsi mi sám několikrát řekl, že jsem otravná a nemáš moje kecy rád."
Potichu se zasmál, nepoznala by to, kdyby se mu neotřásla ramena.
,,Mari, občas je s tebou fakt sranda. Podle tvojí zakřiknuté stranky si myslím, že nejsi moc zvyklá mluvit s opačným pohlavím."
Víc falešný zvuk rádoby podobný smíchu už ze sebe dostat nemohla.
Taky se usmál, dnes měl obzvláště dobrou náladu.
,,Tys asi nikdy neměla žádnej vztah, co?" Uchechtl se a Marinette zřejmě musela zrudnout až na špičkách u nohou.
,,Téhle konverzaci bych se ráda vyhnula."
,,Takže Marinette je doposud nepolíbená?" Koukl se jí zblízka do očí až se zachvěla.
,,Ehh, možná?"
Začala se cítit opravdu nepříjemně.
,,Jde to na tobě hravě poznat, jsi nějaká nejistá a pořád mluvíš o nezajímavých věcech. Kdybys třeba řekla jaký máš spodní prádlo, to by byla jiná, ale hlavně chodíš na dobročinný akce jako je tenhle hnus." Rozhodil rukama všude kolem.
Marinette si začínala myslet, že jí odumřou všechny mozkové buňky.
,,Taky tady po tobě nechce vědět tvoje vztahy."
,,No, takže byly celkem tři, první holku jsem měl když mi bylo třináct, jmenovala se-"
,,Nechci to vědět!! Vůbec nic mi do toho není!"
Nad jejími rozpaky se usmál.
,,Dneska mám fakt dobrou náladu, dokonce mi přijdeš roztomilá, když jsi zmatená. Jsem divnej?"
Koukala na něj, jako kdyby spadnul z višně.
,,T-teď jde z tebe celkem strach."
Zasmál se z plných plic.
Marinette dojedla poslední nudle a vyhodila krabičku do koše, byla zmatená jak dítě uprostřed pláže. Vůbec nevěděla, co si má myslet.
,,Nespadl jsi nějak divně včera na hlavu?"
Zavrtěl hlavou, jeho úsměv zmizel asi stejně rychle jako se objevil. Přišel k Marinette co nejblíž to šlo, aby si viděli do očí. Ona dokonce zahlédla na jeho řasách malé vločky.
,,Ne, spíš na mě přichází předvánoční radost. Tak to pojmenovala moje psycholožka. Jde o období, kdy myslím na mámu víc než obvykle, můj mozek se tak snaží zlepšit mi náladu a do těla se mi dostane vic endorfinu, hormonu štěstí. Potom jsem takovej jakej jsem." V jeho očích mu jiskřilo, Marinette nemohla být více zmatená, jen tiše stála a rychle zamrkala, jak se to snažila pochopit.
,,Aaaha, příjdeš mi dost zmatenej. Možná bys měl jít dneska domů, já asi půjdu taky."
,,Jo, tak se mi líbíš, Mari, mnohem víc!! Kurážná  a rebelka, jo a ještě si pro příště rozpusť vlasy."
Mrkl na ni levým okem, ona se nemohla ani pohnout.
,,Eeh-"
,,Nic neříkej, teď alespoň víš o co klukům jde." Zasalutoval jí a zmizel za rohem.
Marinette to musela ještě celou cestu domů rozdýchavat, právě totiž prodělala ten nejzvláštnější rozhovor v životě.

Zdravím, dneska ještě později než obvykle, zítra budu ve škole mrtvá😂 ne že bych jindy nebyla...😏♥

Pokud vám tato kptl přijde nevánočnî a mimo mísu, omlouvám se, dneska jsem měla v těle podobně jako Adrien až příliš endorfinu😊🤔👌

Děkuju moc za krásný komentáře u včerejší kapitoly, moc to potěšilo😘

Jen jsem chtěla zmínit to, že možná si někdo nevšiml, že na svoji zeď píšu otázky. Byla bych ráda, kdybyste odpověděli 😊 všem, kteří už tak udělali, děkuju🎄♥👑