Můj tábor

2

„Jo, jeden by se našel," zasmála se Nell. Ano, samozřejmě. Ten úžasný Max. Je stejně starý, jako my, je mu šestnáct. Nemám ho moc ráda, nikdy jsem s ním ani nemluvila, ale kvůli němu na mě Nell nemá tolik času. „Je mu šestnáct, jako mě. A kolik je vám?" zeptala se Nell a já jsem měla sto chutí ji za to políbit, změnila totiž téma.

„Mně je osmnáct," odpověděl Will.

„Mně taky," zasmál se James. Proč mám pocit, že mi něco uniká?

„Mně je sedmnáct, ale za tři dny mi bude osmnáct," řekla Nicol hrdě a nedalo se nevšimnout si šibalského úsměvu Jamese, když Nicol rukou pohladil po rameni. Bylo mi jasné, že musím odpovědět, a tak jsem promluvila. „Mně je šestnáct, za týden mi bude sedmnáct," řekla jsem. Nevypadalo, že by to někoho zajímalo, až na Willa. Ten se usmál a položil mi ruku na koleno. „To bude oslava," řekl a šibalsky se usmál, byl neskutečně podobný Jamesovi. Moc jsem nechápala, co to řekl, ale jeho ruka mi začínala vadit. Byla krásně teplá a v mém těle způsobila výbuch, který byl neskutečně příjemný. Naštěstí jí stáhl zpět, když Nell začal zvonit telefon. „To je Max," rozzářila se Nell a rychle vstala a rozeběhla se do chatky.

„Dneska se mi zdál sen. O tobě. Chceš vědět jaký to bylo?" zašeptal James směrem k Nicol, ale všichni jsme to slyšeli.

„Ale no tak, jděte si to dělat někam jinam," zaškemral Will. Nicol s Jamesem se na sebe usmáli a vstali. James držel Nicol skoro za zadek a Nicol mu stále něco šeptala do ucha. Co to sakra? Objala jsem si rukama kolena a zhluboka jsem se nadechla. Přemýšlela jsem, jestli bych Nell hodně vadila, kdybych šla do chatky, protože sama s Willem jsem tu nechtěla zůstávat. Z přemýšlení mě ale Will ihned přerušil.

„Tak co, máš kluka?" zeptal se, když kolem nás nikdo nebyl. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to bylo příjemné. Koukla jsem se na něj, jestli to myslí vážně a on se na mě smál. Nejradši bych mu teď jednu vrazila.

„Nemám," řekla jsem nezaujatě, nejspíš čekal, že se taky zeptám, ale mě to nezajímalo.

„Já taky nemám holku," řekl skoro hrdě. Ha, chlapečku, tak to se máš čím chlubit. Ani se nedivím, že tě nikdo nechce, když se ptáš na takové osobní otázky někoho, koho vidíš poprvé. Chvíli jsem tam jen tak seděla a doufala, že se třeba zvedne a odejde, protože to ticho začínalo být trapné, ale to jsem se mýlila.

„Proč skoro nemluvíš?" zeptal se najednou. Když vyslovil tuhle otázku, opravdu jsem se skoro zvedla a jednu mu flákla. Co to kecá? Jak si to vůbec může dovolit? Klid, nádech a výdech, opravdu jsem se musela krotit. Já se ho přece taky neptám, proč mluví tak moc.

„Protože nemám co říct," řekla jsem klidně a koukala jsem se všude možně, jen ne na Willa. On si ale přisedl blíž ke mně, hnedka vedle mě, takže se naše nohy dotýkaly. Dělala jsem, že jsem si toho ani nevšimla a koukala jsem na jednu chatku.

„Tomu nevěřím. Každý má něco, co chce říct. Ty se jenom stydíš," řekl a zakoukal se tím směrem kam jsem koukala já. Otočila jsem se na něho, až jsem se sama divila, že si ještě nevšiml mého naštvaného výrazu. Usmál se na mě a já už teď věděla, že to s ním těch patnáct dní nevydržím. Když říká, že se stydím, proč se mě ještě ptá, když to ví?

„Řekni mi, na co teď myslíš. Po pravdě. Nebudu tě soudit," zeptal se a opět se zakoukal na tu chatu, kam jsem předtím koukala já. „Pokud teda nemyslíš na to, jak vypadám nahý. To bych ti klidně mohl ihned ukázat," zašklebil se, ale mě to rozhodně vtipné nepřišlo. Odfrkla jsem si až se na mě otočil, za což jsem si v duchu jednu flákla. Po chvíli ticha jsem nakonec přišla na to, co mu říct.

„Přemýšlím nad tím, jak může být někdo takovej blbec, jako ty," řekla jsem a byla jsem na sebe hrdá. Alespoň něco ze mě vylezlo. Jeho to ale nejspíš nevyvedlo z míry, protože se na mě zase otočil s tím jeho přiblbým úsměvem. Než stačil něco říct, radši jsem se toho ujala já.

„Vy jste s Jamesem příbuzní?" zeptala jsem se, i když mě to ani moc nezajímalo. Ale lepší než další jeho kecy o tom, proč jsem tak tichá.

„Dvojčata," řekl s klidným hlasem Will. Překvapeně jsem se na něho podívala, tohle jsem netušila. Myslela jsem si, že jsou třeba bratranci, ale dvojčata?

„On chodí s Nicol?" vypadla ze mě další otázka, aniž bych chtěla.

„Spíš spí," odfrkl si Will. „Víš, Nicol je tu podruhé a já s Jamesem potřetí. Minulý rok jsme jí tu potkali a ona s Jamesem začala chodit. On ale není věrnej, a tak spolu spí, ale jinak mají i jiné vztahy," dodal a podíval se na mě, jako by hledal znamení, že jsem to pochopila.
„Aha," řekla jsem potichu. Tohle se mi nelíbí. Takové ty vztahy, že kluk spí s pěti holkami.

„Já takový nejsem, já jsem věrnej," řekl s úsměvem Will a opět se mě dotkl, sjel mi po stehně, ale já ho zarazila dřív, než by mi způsobil další příjemný výbuch v mém těle. Zvedla jsem jeho ruku a položila jí vedle mě. On se na mě šibalsky usmál, ale už se o nic dalšího nepokoušel.

„Mluv se mnou, řekni mi něco o sobě," promluvil znovu. Dobře, tohle bych mohla zvládnout, pomyslela jsem si.

„Jsem Emma, je mi šestnáct. Nemám žádné sourozence," řekla jsem a bláhově jsem si myslela, že by mu to stačilo.

„Proč nemáš kluka?" zeptal se. Co ho to zajímá?

„Proč nemáš ty holku?" odpověděla jsem mu otázkou.

„Měl jsem, ale na začátku léta jsem se s ní rozešel. Spala s někým jiným," řekl, jako by to nic nebylo. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nebyl můj tón až příliš hrubý, když se s ní nedávno rozešel, ale pak jsem tuto myšlenku ihned zahnala.

„Já jsem nikdy kluka ani neměla. Asi nejsem dost dobrá," řekla jsem, ale hned jsem toho litovala. Proč musím mluvit dřív, než myslet?

„To neříkej, jsi dost dobrá, spíš nikdo pro tebe nebyl dost dobrej," řekl a chytil mě za ruku. Nechala jsem ho, protože mi to bylo příjemné. Chvíli jsme v tichosti seděli, ale pak se sem nahnali ostatní a přišel Seth s jeho dalším proslovem. Rychle jsem svou ruku odmotala od Willovi a poposedla jsem si od něho dál, aby si toho nikdo nevšiml.

Seth spustil přednášku o bezpečnosti, o tom, kdy bude jaké jídlo... Upřímně jsem při jeho třetí větě přestala poslouchat a prohlížela jsem si Willa z boku. Měl krásný obličej. Tmavší vlasy než James, ale podobně dlouhé. Will měl nádherné zelené oči, zatímco James modré. Jak jsem přemýšlela, ani jsem si nevšimla, že se na mě Will otočil. Rychle jsem sklopila zrak a zahleděla se na své nohy. On ke mně natáhl ruku a zvedl mi bradu. „Nestyď se, klidně se koukej," řekl a usmál se. Mírně jsem se usmála a radši začala poslouchat Setha, který právě vysvětloval plány na zítra.

„Takže zítra bude celodenní hra. Rozdělíme vás na dvě skupiny. Jedna skupina bude dopoledne plnit úkoly tady v táboře a druhá v lese, odpoledne se vyměníte. A večer bude překvapení, které je zde poprvé, takže nikdo nevíte, co to bude, ale pomůže vám to se lépe poznat," zasmál se Seth. Co by to mohlo být? Stezka odvahy? Zasmála jsem se v duchu.