Můj tábor

6

„Tak hele, já bych to udělal následovně. Nevím o sobě žádný tajemství, takže co kdybychom se prostě navzájem ptali na otázky a každý by musel pravdivě odpovědět?" řekl James a čekal na naše reakce. Všichni jsme přikývli. Ohh, děkuji Jamesi, právě jsi mě zachránil. Všichni jsme vyšli směrem k dalšímu místu.

„Tak, máte nějaká zvířata?" začala Nicol.

„Kočku" řekla Nell.

„Počítá se Will?" zasmál se James. „Ne dělám si srandu, nemám," dodal rychle, aby si to u Willa vyžehlil. Will se jenom zasmál.

„Já také žádné nemám," řekla jsem.

„Tak jdeme dál. Máte někoho?" řekl James.

„Mám kluka," řekla Nell s úsměvem.

„Nemám," řekl Will.

„Také nemám," přidala jsem se k němu. Prohlédla jsem si Nicol a Jamese, co asi řeknou?

„Máme," řekli na stejně a zasmáli se. Aha, takže máte, jo? Já myslela, podle toho, co Will říkal, že to neberete jako vztah. Možná se rozhodli, že to spolu zkusí jako normální lidé.

Naštěstí se na další osobnější otázky nedostalo, protože po chvíli jsme došli na další označené místo. Papírek našel James. „Dobrá práce. Úkolem je, zahrát si flašku," přečetl a všichni jsme se po sobě ohlédli. Proč tam dávají takové úkoly? Ach ano, tábor pro teenagery. Sedli jsme si do kolečka a vzali si připravenou flašku. Seděla jsem vedle Willa a Nell, vedle Nell pak byla Nicol a James. První roztočil James, protože našel úkol. A flaška ukázala na Willa.

„Pravda nebo úkol?" zeptal se James. „Pravda" řekl Will tajemně. „Máš teď nějakou holku vyhlédlou?" tato otázka nepřekvapila pouze mě, ale přinejmenším také Willa. Nenechal se však svým bratrem a zároveň dvojčetem vyvézt z míry. „Ne," řekl nakonec. Možná, že jsem byla trochu zklamaná, ale nedala jsem to najevo. Další na řadě byla Nell, dostala za úkol políbit Nicol, kluci z toho byli celí odvaření, ale holky to vzaly v pohodě. A pak přišla řada také na mě. „Pravda nebo úkol?" Nell se na mě usmála. „Pravda," řekla jsem, ale ihned jsem toho litovala, protože otázka, kterou jsem dostala, byla příšerná. „Líbí se ti tady někdo?" Kdybych mohla, rovnou bych Nell nakopala, ale tohle byla flaška a já to musela říct.

„Nelíbí," zalhala jsem. Ovšem, všichni se na mě, včetně Willa zvláštně podívali, nejspíš čekali, že se přiznám, ale já si nemyslím, že je to správné.

Hráli jsme dvě kola a při druhém jsem si vybrala úkol, který mi dával Will, takže jsem se moc nebála. „Udělej kotrmelec," řekl nakonec. Stoupla jsem si a předvedla jsem ukázkový kotrmelec. Pak už jsme to zabalili a vydali se na další, třetí úkol. Vyšli jsme z lesa a najednou jsme uviděli světlo. Někdo tam šel s baterkou. James zařval „pryč" a všichni jsme se dali do útěku. Jelikož jsme stále nebyla schopná pustit Willa, běžela jsem s ním. Nicol, James i Nell zmizeli a já teď běžela jenom s Willem. Běželi jsme nejméně deset minut, protože já už nemohla a zase tak špatně jsem na tom nebyla. Když Will konečně zastavil, pustil mě a rozhlédl se.

„Mám takový pocit, že jsme daleko od všech," pronesla jsem své moudro noci. Kdo by čekal něco víc, když bylo po půlnoci. Will se na mě koukl a přikývl: ,,Teď jsem tu sami." Nevím proč, ale tahle věta mi dodala sílu a sebevědomí. Možná to nebyla jenom tahle věta, ale také Willův úsměv a celá tahle bláznivá noc, ty otázky a odpovědi před tím a to, že jsem Willa poznala, ale bylo to tu.

„Nejradši bych ti dala pusu," pronesla jsem další inteligentní věc, ale Will se toho chytil. Pomalým krokem se blížil ke mně a když už byl jenom pár centimetrů od mého obličeje řekl ještě „já taky" a pak se konečně naše rty spojili.