Můj tábor

17

Po obědě jsem se měla s Willem setkat za chatkami. Netuším, co po mě chce, ale doufám, že to bude v pohodě. Přišla jsem tam a Will už tam byl. Když mě spatřil, celý se rozzářil.

"Ahoj," pozdravil mě.

"Ahoj," odpověděla jsem mu.

"Em, já takhle nemůžu, vidím tě s Derek a žárlím, nechci být jen tvůj kamarád," řekl Will a přišel ke mně blíž. Já jsem ale poodstoupila a zamračila se.

"Wille, o tomhle se s tebou nebudu bavit, zatím nejsem schopná ničeho jiného, než přátelství," řekla jsem a rychle jsem se otočila, abych odešla. Will mě ale chytil za ruku, čímž mě zastavil.

"Takže zatím přátelé?" natáhl ke mně ruku. Přijala jsem jí. Pak už jsem ale nemohla zůstat, protože v jeho blízkosti se moje nálada mění, jako na běžícím páse. Když nejsem u něho, myslím si, že by šlo zůstat jen přáteli, ale jakmile jsem v jeho přítomnosti, toužím po jeho dotycích a chci opět ochutnat jeho sladké rty. To ovšem nejde, protože se opět spálím a když to nebude Will, bude to Valerie kdo mi ublíží a to já nechci, chtěla jsem jen krásný výlet se svou nejlepší kamarádkou.

Došla jsem až do chatky, holky už se připravovaly na koupání, a tak jsem se také převlékla a pak jsme se s ostatními vydali k jezeru.

Chvíli jsme se cákali ve vodě, ale pak se otevřel stánek se zmrzlinou, a tak jsme si šli všichni koupit. Samozřejmě jsem si dala jahodovou, mou oblíbenou.

"No nekecej, jahodová?" ozvalo se za mnou. Byl to Derek a smál se na mě s jahodovou zmrzlinou v ruce.

"Miluju jí," usmála jsem se na něj.

"Je to ta nejlepší zmrzlina na světě," přitakal mi Derek a oba jsme se zasmáli.

"Půjdeš na lodičky?" zeptal se mě Derek.

"Asi jo," odpověděla jsem, v tu chvíli se za mnou objevil Will.

"Em půjde se mnou, chci jí ukázat jedno hezké místo," řekl Will a stoupl si hned vedle mě, nechápala jsem, co to dělá.

"Jo?" zeptala jsem se ho překvapeně.

"Jo, to je ten dárek," odpověděl mi s úsměvem. Ani jsem si nevšimla, že Derek od nás odešel, protože jsem si všímala jen Willa.

Když jsme dojedli zmrzlinu, šla jsem s Willem, který už nám připravil jednu lodičku. Pádloval jen on, i když jsem mu chtěla pomoct, řekl, že to zvládne, že mám jen sedět, když mám ty narozeniny, a tak jsem poslušně seděla a rozhlížela se okolo. Jezero je opravdu rozsáhlé, už jsme pluli asi deset minut a stále byl před námi ještě veliký kus ke břehu, kam měl Will nejspíš namířeno.

"Tak co Derek?" zeptal se mě Will.

"Opravdu se mnou chceš řešit kluky?" opáčila jsem s posměšným úsměvem.

"Nevím," řekl Will a podíval se mi přímo do očí. Opravdu nechápu, co to se mnou dělá, ale nejradši bych mu teď dala pusu a byla jen s ním. Ale ne, to nejde, musím si držet odstup, bude lepší, když budeme přátelé.

"A co Valerie?" zeptala jsem se ho na oplátku. Will celý ztuhl, když jsem vyslovila její jméno. Ještě aby ne, když jsme se vlastně kvůli ní rozešli.

"To je hrozná holka, neustále za mnou dolézá," odpověděl mi, aniž by uhnul očima.

"To chápu, líbíš se jí," řekla jsem, i když jsem to moc nechápala. I kdyby se mi nějaký kluk líbil, nikdy bych se nesnažila, aby se rozešel se svou holkou, to je prostě přes čáru.

"Já to nechápu, líbíš se někomu, kdo se nelíbí tobě, ale tobě se líbí někdo, komu se nelíbíš ty," řekl Will svou myšlenku a já jsem hned pochopila, na co naráží. Ale jen kdyby věděl, že se mi opravdu líbí.

"Láska je složitá," odpověděla jsem mu.

Konečně jsme dorazili na břeh. Will mi pomohl vystoupit a když jsme oba stáli na břehu, konečně mi došlo, proč mě sem chtěl vzít. Nyní zapadalo slunce a v kontrastu s jezerem to vypadalo neskutečně nádherně.

"To je nádhera," vydechla jsem. Will jen přikývl.

"Kolik holek už jsi sem vzal?" zeptala jsem se, spíše ze srandy.

"Jsi první, jinak jsem sem jezdil pokaždé sám," usmál se Will a myslel to vážně. V duchu jsem se musela usmát. Jsem první koho sem vzal.

Chvíli jsme ještě seděli na kamenech u břehu, ale pak jsme opět vlezli do lodi a vrátili jsme se zpět k ostatním. Will vrátil loďku a my jsme se připojili k Jamesovi, Nicol a Nell.

"Kde jste byli?" zeptala se mě Nell potichu, aby nás nikdo neslyšel. Nechtěla jsem jí lhát, a tak jsem jí to řekla.

"Will mě vzal na druhý břeh jezera, bylo to nádherné, ten západ slunce," odpověděla jsem jí.

"Jak to mezi vámi je?" ozvala se znovu Nell, dneska má asi svůj zvědavý den, pousmála jsem se nad vlastním označením.

"Jsme přátelé, myslím si, že je to tak pro oba lepší," odpověděla jsem jí. Na nic dalšího se už neptala a v tichosti jsme došli do tábora na večeři.

Po večeři byl opět Sethův proslov. "Zítra dopoledne bude menší hra tady v táboře, odpoledne budeme mít volno, abyste se připravili na večer, kdy vypukne stezka odvahy. V devět hodin bude nástup na stezku, s tím, že vás rozdělíme do menších skupinek, po dvou nebo po třech," dokončil Seth a odešel.

V duchu si jen přeji, abych nebyla s nějakou holkou, jako je Valerie, nebo s nějakým klukem, kterého ani neznám. Snad to vedoucí rozdělí dobře.

Po večeři jsme si jen s holkami povídaly v chatce.

"Budeme hrát hru tří," ozvala se Nicol. V životě jsem o téhle hře neslyšela, nejspíš si jí Nicol právě vymyslela, ale se zájmem jsem jí poslouchala. "Jedna z nás řekne otázku a všechny tři na stejně musíme říct odpověď," vysvětlila nám. Obě jsme přikývly a poslouchaly první otázku Nicol.

"S kým chcete být na té stezce?" řekl Nicol.

"S někým z naší party," odpověděla jsem.

"S Jamesem," řekla Nicol.

"Mně je to jedno," odpověděla Nell. Hra nebyla tak zábavná, jak jsem čekala, otázky byly takové základní, jako třeba oblíbená barva, ale vydržely jsme to hrát celkem dlouho a usnuly jsme až pozdě večer.

Druhý den dopoledne byla ta hra v táboře. Měli jsme se rozdělit na dvě poloviny, takže deset a deset. V naší polovině jsem byla já, Nicol, Nell, James, Will, Derek, Matt, Kate, Alex a Ellie. Jsou to fajn lidi, což jsem mohla ihned poznat. Matt a Alex jsou sourozenci, je jim sedmnáct, jako mně. Matt chodí s Kate, ta je o rok mladší a je moc hodná. A Ellie je také sedmnáct. Ona mi je vlastně neskutečně podobná. Všimla jsem si, že také moc nemluví, takže když se naše skupina dávala dohromady, obě jsme tam jen v tichosti seděly, až jsme se nakonec daly do řeči. Je to malá blondýnka, chodí na uměleckou školu a na tomto táboře je také poprvé.

Když jsme se tak nějak všichni uklidnili, Seth nám řekl, že první skupina, což jsme byli my, máme jít do jídelny, že tam je náš první úkol a druhá šla někam za chatky.

V jídelně na nás čekal notebook a jedna vedoucí, která nám vysvětlila, že máme zazpívat karaoke. Bylo to fajn, protože jsem zdaleka nebyla jediná, kdo není nejlepší zpěvák a společně jsem zpívali asi pět písniček a neskutečně jsem si to užili.