BOJ / Johnlock AU

Prolog

Uplynulo pár měsíců od doby, kdy John viděl Sherlocka naposledy. Přešel Halloween, Vánoce i Nový rok. Jeho žal to však nijak nemírnilo. Dny a noci se střídaly se železnou pravidelností a nešťastný lékař se propadal do stále větší beznaděje. Noha ho bolela, rameno pálilo, ruka se mu třásla a on fungoval jen jako naprogramovaný robot. S placenou výpomocí postarší správcové pečoval o nezletilou svěřenkyni, chodil do práce, jedl, pil, platil nájem, nakupoval, díval se na bezduché pořady v televizi, se sveřepou nadějí stíral nikdy výherní losy... a neustále myslel na toho zvláštního bledého muže, kterého tak zoufale miloval. Kde je? Jak se má? Uvidí ho ještě někdy? V noci ležel schoulený ve studené posteli a po tvářích mu občas tekly slzy. Jeho život nestál za nic už předtím, ovšem teď byl přímo nesnesitelný.

Jediným sluníčkem a vytržením z chmurných myšlenek byla Mary, veselá, bezstarostná, tolik kypící energií. Jen při hře s ní John alespoň na okamžik zapomněl na svou bolest. Jenže i o tuhle radost nakonec přišel. Před pár týdny se u něj doma objevila neznámá žena, která tvrdila, že je dívčina teta a že se jí ujme. Plavovlasý muž se tomu zpočátku bránil, neznal ji, nevěděl, jestli nelže, a hlavně nechtěl zůstat úplně sám. Tak domnělou příbuznou poslal pryč. Jenže zakrátko se objevila znovu, s policistou a pracovnicí úřadu péče o děti. Plačící holčičku si bez milosti odvedli a Johnovi důrazně doporučili, aby se ji nesnažil kontaktovat. Koneckonců byl pro tu malou úplně cizím člověkem, sdělili mu, cár papíru Agathy Morstanové, kterým mu svěřovala dcerku do poručnictví, evidentně neměl valnou váhu, a to, že nenahlásil opuštění dítěte a neumožnil státu včas na něm profitovat, by ho mohlo stát pěkné soudní oplétačky. Ztrápený doktor svěsil ramena a kapituloval. Údajná teta nakonec vypadala celkem sympaticky a on prostě musel věřit tomu, že u ní bude dívence dobře a že se o ni zodpovědně postará.

Ten večer, co mu Mary vzali, se příšerně opil. Vzbudil se uprostřed noci v kuchyni na podlaze a na pár okamžiků jakoby netušil, kdo a kde je. Bohužel byly příliš krátké. Na nejistých, vratkých nohách se dopotácel k zásuvce s pistolí. Možná přišla správná chvíle všechnu tu mizérii skončit, už nemá pro co žít. Přiložil si studený kov ke spánku, ale než stačil stisknout kohoutek, vybavil se mu Sherlockův obraz. Jeho oči, plné rty, neuvěřitelné lícní kosti, úsměv, který dokáže pohladit, sametový hlas, ze kterého se podlamují kolena. Ruka mu klesla k boku. Nemůže se zabít. Co když ještě je malá naděje? Co když je jim souzeno, aby se znovu setkali? Život přece nemůže být pořád tolik krutý!

Vrátil zbraň zpět a v ložnici se stočil do klubíčka jako už mnohokrát předtím. Stále si dokázal jasně vybavit Sherlockovo vzdychání a sténání, když do něj tenkrát vsunul své prsty a nedlouho poté i řádně vztyčený penis, napínání svalů a třes těla, jemné doteky jeho dlaní, které rozechvívaly všechna nervová vlákna v Johnově kůži, sílu orgasmu. Pousmál se a mírně zavrtěl hlavou. Bylo to tak dávno, a přece je ta vzpomínka pořád intenzivnější.

Levou rukou vklouzl do svých boxerek a pevně sevřel prsty kolem napjatého údu. Stačilo pár pohybů a udělal se, s prohnutými zády a ústy otevřenými dokořán. „Sherlocku," stačil ještě zašeptat, než upadl do hlubokého bezesného spánku.

Ráno pak bylo stejně kalné jako všechna před ním.