BOJ / Johnlock AU

Kapitola desátá

Detektiv inspektor Gregory Lestrade seděl za stolem ve své kanceláři a rukou se drbal v mírně prošedivělých vlasech na skráni. Před ním ležely dvě fotografie a stoh několika papírů. Na jedné fotce byl zvěčněný John Watson, na druhé mladinký Sherlock Holmes a v lejstrech měl zaznamenány dosavadní pokroky ve vyšetřování. Upřímně řečeno, nebylo jich mnoho. Vlastně by se dalo říct, že žádné.

Prohlídka blonďákova bytu policii akorát ozřejmila, že doktor Watson byl poměrně skromný muž, který, ač na klinice vydělával několik měsíců velmi slušné peníze na svoje předchozí poměry, většinu z nich vůbec neutratil, do ničeho neinvestoval. Bydlel nadále v nuzném činžovním kamrlíku, jezdil v tomtéž odřeném autě, s nikým se mimo práci nevídal, nikam nechodil. Sousedé ho téměř neznali, žádné blízké přátele neměl. Lestradovi se dokonce podařilo vypátrat nešťastnou Agathu Morstanovou, matku malé Mary, avšak žádný posun v případu stejně nenastal.

Výslech členů rodiny nebyl o nic úspěšnější. Jak se ukázalo, širší příbuzenstvo v podstatě neexistovalo, alespoň takové, se kterým by se válečný veterán stýkal, a z užšího kruhu našli pouze matku, alkoholičku v posledním stádiu, která si vůbec nepamatovala, že nějakého syna má. Otec zemřel před lety a jediný doktorův sourozenec, sestra Harriet, se krátce po nabytí plnoletosti odstěhovala kamsi na druhý konec světa a nepodařilo se prokázat, že by se svým bratrem udržovala kontakt. Jakákoliv Watsonova intimní známost rovněž nebyla známa. Jediné, co Lestrade zjistil, byla skutečnost, že se bývalý armádní lékař se Sherlockem Holmesem poznal jako zákazník v domě madam Irene. Nad tím vrtěl hlavou. Homosexualita už takhle nebyla jeho parketa, a když se ještě jeden z páru prodává... Kontaktovat rodiče mladšího uprchlíka nemělo vůbec žádný smysl. Svého syna dlouho neviděli, ani k němu neměli přístup. S policií se odmítli bavit, evidentně se za něj styděli. Jediný, kdo projevil vůbec nějaký zájem, byl Sherlockův starší bratr Mycroft. (Lestrade si v duchu pomyslel, že staří Holmesovi asi ulítávali na drogách, když vymýšleli jména pro své syny.) Pracoval jako vysoký úředník ve státní správě a nevedlo se mu nijak špatně. Ovšem z hlediska vyšetřování bylo setkání s ním v podstatě bezcenné.

Vojáci z Johnova bývalého oddílu také nepomohli. Doktor byl zjevně samotář, lidi si moc k tělu nepouštěl, žádný užší vztah s nikým nenavázal. A když byl převelen zpátky do civilu, nikoho ze svých bývalých spolubojovníků nekontaktoval. Jeden z mužů, seržant Wilkes, si pamatoval, že kapitána Johna Watsona naposledy viděl na onom předávání válečných vyznamenání, ovšem neměl šanci s ním prohodit ani pár slov, protože lékař se vypařil hned, jakmile se naskytla příležitost.

Ani elektronické stopy nikam nevedly. John Watson nebyl hloupý. Moc dobře věděl, že musí zahodit mobil i platební kartu a po odjezdu z kliniky se nikde nezastavovat, rozhodně ne na monitorovaných čerpacích stanicích a odpočívadlech, jet po vedlejších cestách. Poslední stopa jeho vozu končila na kamerovém záznamu z okraje Londýna a mířila na západ. Ovšem pak nastalo nemálo možností, kam mohl jet dál. Odpoledne před útěkem vybral všechny své úspory a zrušil bankovní účet. Starý telefon našli rozšlapaný v jeho bytě. Zcizitel majetku váženého pana Charlese Magnussena neponechal nic náhodě.

Policejní inspektor protáhl ruce za hlavou. Byl unavený. Vyšetřování se nevedlo, Magnussen ho neustále otravoval stupidními dotazy, při posledním telefonickém hovoru se dokonce zdálo, že se mu snaží vyhrožovat. (Přitom on a jeho vlivné konexe nepokročili o nic dál než Scotland Yard. Zveřejnění fotek obou hledaných v médiích se rovněž minulo účinkem i přes vysokou odměnu, kterou nabízeli.) A hlavně se mu ten chlap pranic nelíbil. Byl slizký, přehnaně sebevědomý a měl zvláštní pohled, který Lestrada znervózňoval. Navíc nechápal, proč je tím ztraceným klukem tolik posedlý. Jasně, zaplatil za něj zřejmě dost peněz, ale s jeho kapitálem to bylo jako zrnko v písku. Mohl si klidně koupit deset dalších takových otroků. Co bylo na Sherlocku Holmesovi tak zvláštního?

Detektiv měl k dispozici jenom jednu nevolníkovu fotku z dospívání, kterou mu neochotně věnoval Mycroft Holmes. (Boháčovy nechutné pornozáběry totiž rezolutně odmítl.) Viděl na ní pohledného bledého chlapce s aristokratickými rysy, záplavou tmavých vlnitých vlasů, dokonale klenutými rty, zvláště jasnýma očima a štíhlou, téměř baletní postavou. Ano, Sherlock Holmes byl asi krásný mladý muž, když se na to člověk díval z určité perspektivy. Ovšem potom podrobně prostudoval jeho chorobopis z kliniky a musel si přiznat, že popis pacientových zranění s ním otřásl. Problematika otroctví ho nikdy předtím netížila, sám by sice žádného otroka vlastnit nechtěl, natož aby ho takto týral, ale v globálním měřítku s tímto soudním institutem nepolemizoval. Díval se na Sherlockovu fotografii a představil si jeho obraz, když ho v noci přivezli na kliniku po řádění Magnussena a jeho party. Najednou znejistěl. Co tak strašného ten nebohý hoch provedl, že si zasloužil takový krutý osud?

Gregovi navíc brzy došlo, že sebestřednému zvrhlíkovi ani tak nejde o peníze nebo o navrácení oblíbené hračky. Chce se pomstít. Chce Sherlocka Holmese i Johna Watsona rozcupovat na kusy, protože není zvyklý na to, že se mu odporuje, že něco není tak, jak si to přeje on. Znechuceně se ušklíbl. Nadutý parchant. Stále silněji cítil, že je v tomto případu spíše na straně obou utečenců a snad si i přál, aby je nikdy nemusel najít a vydat do spárů rozzuřené zbohatlické šelmy.

Ozvalo se zaklepání na dveře a do Lestradovy kanceláře strčil hlavu jeden z jeho podřízených. „Pane, máte chvilku? Je tady zase ten divný člověk."

Lestrade protočil očima a vzápětí se setkal s Magnussenovým mrtvým pohledem. Jeho tři gorily vystrčily nebohého konstábla ze dveří kanceláře a vytvořily před nimi neproniknutelnou hradbu. Miliardář se bez vyzvání posadil na židli a kapesníkem si dlouze čistil brýle. Greg Lestrade ho přitom nevraživě pozoroval. Samolibý muž si nasadil obroučky zpět na nos a s přimhouřenýma očima se zaměřil na policistu před sebou. „Nuže, detektive inspektore, co máte nového v mém případu?" zasyčel a položil obě ruce na lakovaný stůl. Zanechávaly po sobě vlhké stopy.

Greg se nadechl. „Už předevčírem jsem vám říkal do telefonu, že se nám nedaří hnout z místa. Žádné stopy k nalezení vašeho otroka a jeho únosce nevedou. Znovu jsem prošel všechny..."

Magnussen ho netrpělivě přerušil. „Ano, to vím! Právě proto jsem tady. Zjistil jsem, kde by ti dva mohli být. Moje zdroje totiž pracují velmi intenzivně a ani po delším čase nepolevují v úsilí, detektive, víte?"

Lestrade se rozhodl, že bude zjevnou invektivu ignorovat. Přemohl se, aby projevil zájem. „Opravdu? A kde tedy podle těch vašich zdrojů jsou?"

Bohatý seladon se nadmul pýchou. „Watson kdysi jezdil se svým otcem na jakousi loveckou chajdu v lese, asi dvě stě padesát mil odsud. Vesnice, u které ten barák leží, se jmenuje Hope. Hájovna nemá oficiální číslo, tudíž není na katastrální mapě, ale dostal jsem se k satelitním snímku okolí té zapadlé díry. Tady," vytáhl z kapsy kus papíru s červeně zakroužkovaným stínem uprostřed a zapíchl do něj svůj prst.

Inspektor povytáhl obočí. „Fajn. Tak tam jeďte, nebo někoho pošlete, ať to místo prověří. Můžete se spojit s místním policejním okrskem, dám vám doporučení," popíchl brýlatého nadutce jedovatě, ovšem ten byl natolik zaujatý svou nepostradatelností a důležitostí, že si toho naštěstí vůbec nevšiml.

„To si pište, že to prověřím! A vy se mnou, Lestrade. Chci vás u toho mít, kdybychom je tam opravdu našli."

„Proč?" otázal se prošedivělý muž udiveně. „Stejně mi nedovolíte, abych doktora Watsona zatkl a obvinil. Chcete vzít spravedlnost do vlastních rukou. A vzhledem k vašemu společenskému postavení vám v tom úřední moc jen těžko zabrání, to přece víte. Já mám důležitější věci na práci, musím zůstat tady."

„Ne, nemusíte. Už jsem to vyjednal s vašimi nadřízenými," ujistil Magnussen inspektora mile. „Pojedete se mnou, protože to tak chci. Trvám na tom. Budete očitým svědkem toho, jak trestám neposlušnost a vzdorovitost. Jestli je můj otrok s tím proklatým doktorem na tomto místě," znovu zapíchl prst do leteckého snímku, „užijí si spolu tu nejkrutější smrt, jakou si lze představit. Nejprve je budu mučit a pak osobně vytrhnu Watsonovi srdce z těla a donutím mého drahého Sherlocka, aby je snědl, než ho dorazím," popisoval miliardář zasněně a oči mu najednou divoce plály.

Gregu Lestradovi přejel mráz po zádech.