BOJ / Johnlock AU

Kapitola osmá

John a Sherlock pobývali v lesní chatě už několik týdnů. Zatímco kučeravý mladík zpočátku převážně odpočíval s infuzí v jedné či druhé paži, starší muž postupně vysmýčil prach i pavučiny, malinko zkultivoval nejbližší okolí, aby mohl vozík s uzdravujícím se také vyvést na slunce a čerstvý vzduch, srovnal věci v kůlně, zprovoznil malý sklep, mezi dva stromy natáhl prádelní šňůru. Vždy nepozorován dokoupil ve městě benzín, petrolej i nějaké zásoby, pořídil přenosná plynová kamínka na bombu a naučil se připravovat stravu tak, aby byla přinejmenším poživatelná, přičemž pečlivě dohlížel na svého bledého přítele, aby pravidelně jedl a dostatečně pil. A taky rehabilitoval. Žádné smlouvání ani psí oči nepomohly, cvičení se šidit nesmělo. A bylo to znát.

Sherlock byl každým dnem silnější a soběstačnější. Brzy se dokázal sám posadit i vstát, umýt se, obléci se, s pomocí berlí ujít hezkých pár kroků, postupem času i bez nich. Tělo ho začínalo znovu poslouchat, i co se toalety týče. Oba uprchlíci si zavedli rutinní režim dne, který se osvědčoval, a večer se choulili v posteli, namačkáni na sebe, a povídali si nebo si četli. A také se líbali a mazlili. V noci mladší z nich většinou ležel omotaný kolem druhého rukama a nohama jako chobotnice a ten to trpělivě snášel. Vlastně se mu snad nikdy nespalo lépe než v těchto dnech.

Občas však Sherlocka přepadla noční můra. Zmítal se na lůžku, křičel hrůzou, prosil o slitování, volal o pomoc, a když ho John horko těžko probudil a ujistil, že je v bezpečí, tiskl se k němu celý roztřesený a tichým hlasem odhaloval některé další příšerné podrobnosti z nedobrovolného pobytu v Magnussenově domě. Surové bití, znásilňování a ponižování, trápení hladem, žízní i zimou, uvazování na řetěz, zavírání do klece, věšení hlavou dolů, škrcení, topení, pálení, mučení elektřinou... Starší muž pozorně naslouchal, bezmocně svíral pěsti a z některých nechutných praktik se mu zvedal žaludek. Hladil mladíka po hlavě a znovu a znovu ho ujišťoval, že ho miluje a že se o něj vždycky postará. Byly to opravdu těžké chvíle. Ale nakonec samozřejmě nastalo nové ráno a s jeho příchodem jakoby všechny chmury zmizely. Sherlock se uvolněně usmíval, ba někdy přímo chechtal na celé kolo, bez pobízení dedukoval lidi na fotografiích na stěně i ty, o kterých mu John jen vyprávěl, zajímal se o noviny a časopisy, které doktor vozil z města, a dění v nich nahlas komentoval. Nechal se od svého přítele holit i ostříhat a dělal si z něj legraci, když stál v zástěře u škopku a snažil se v teplé mýdlové vodě do čista vyprat použité kusy oblečení. Zdálo se, že jsou opravdu šťastní.

Samozřejmě byli stále velmi obezřetní. John si dal při každém výjezdu velmi záležet na tom, aby byl pokud možno zcela nenápadný. Bradu si nechal zarůst udržovaným strništěm, kšiltovku míval naraženou do čela a hůl, kterou beztak už tolik nepotřeboval, nechával raději ve voze, v obchodech po očku sledoval zprávy na vystavených televizích i denní tisk, aby se ujistil, že se v nich právě neobjevují jejich jména a fotografie, při návratu domů mu vždy bušilo srdce strachy, zda najde Sherlocka v pořádku. Nikdy nezapomněl pečlivě ukrýt auto, kterému přestříkal jinou barvou kapotu i víko kufru, každý den obhlédl okolí chaty, na noc zajistil dveře i okna, než rozsvítil světlo, kontroloval zatemnění. Kouř z krbového komína regulovat nemohl, topil v něm tudíž v případě potřeby jen po setmění, kdy byla malá šance, že stoupající dým někdo v dálce uvidí. Otcovy lovecké pušky i svou pistoli udržoval ve stavu pohotovosti. Byl však klid. Jakoby na ně svět zapomněl. Oba uprchlíci ovšem tušili, že daleko od nich, ve městě, které jim způsobilo tolik bolesti, jejich zmizení vyvolalo velké pozdvižení a že nelítostný otrokář udělá všechno proto, aby je našel a pomstil se. Jen to nedokázali vyslovit nahlas.

Charles Augustus Magnussen vskutku zuřil. V pátek ráno napochodoval do nemocnice s výrazem dravce jdoucího si pro svou nebohou kořist. Nikdo si ho nedovolil oslovit. Rázně vešel do Sherlockova pokoje a zaraženě zůstal stát, když objevil jen prázdnou postel. Nadechl se a rty se mu sevřely do úzké čárky. Chvíli přemýšlel, co udělat, a pak naštvaně zamířil k pracovně doktorky Donovanové. Střetli se v půli cesty. „Kde je ten kluk, to má nějaké vyšetření? Říkal jsem vám přece, že dnes pro něj přijedu," vyštěkl na ženu nepřátelsky. „Nejsem zvyklý čekat!"

Vrchní lékařka se snažila zachovat klid. „Pane Magnussene, váš otrok a doktor Watson... Zkrátka jsem dnes po příchodu do služby zjistila, že v noci utekli. Přesněji řečeno, doktor Watson vašeho chlapce unesl. Chybí vozík, berle, nějaký lékařský materiál, musel to plánovat."

Miliardář si Sally nevěřícně prohlížel. „To ho nikdo nezastavil? Jste proti mně spolčení?" prskal vztekle.

„Věřte mi, že nikdo z nás o tom nevěděl. Noční lékař ani sestra si ničeho nevšimli, byl prý klid. Nemohou taky být všude. Už jsem to oznámila panu řediteli. Volali jsme policii, právě je u něj v kanceláři," vysvětlovala Donovanová docela přesvědčivě a snažila se tak nenápadně Magnussena přimět, aby béčko opustil. Naháněl jí strach.

Otrokář si olízl rty a se vztyčenou hlavou zamířil k východu. „Mně byl ten přidrzlý felčar od začátku podezřelý. To si někdo šeredně odskáče, to vám garantuju," neopomenul ujistit Sally.

Venku nasedl do vozu, pokynul řidiči, aby ho zavezl před hlavní budovu, a s nezbytnými gorilami v patách se nasupeně vydal do ředitelny, aniž by Molly na recepci věnoval jediný pohled. Sebastian Moran seděl za stolem s mokrým kapesníkem na čele a odpovídal na otázky pohlednému detektivovi v tmavomodrém obleku, s krátce střiženými vlasy a pronikavým pohledem, který si dělal poznámky do malého černého notesu. Když boháč bez zaklepání vrazil do dveří, nejvyšší šéf kliniky leknutím poskočil. Policejní inspektor se překvapeně ohlédl.

„Pane Magnussene," blekotal nervózní lékař směrem k příchozímu, „ujišťuji vás, že mě velmi mrzí, co se stalo, udělám všechno pro to, aby se váš majetek brzy našel. Doktor Watson za to zaplatí, o to se postarám."

Magnussen si posměšně odfrkl. „Já se o to postarám! Watson bude litovat dne, kdy se narodil. Vy už raději nedělejte nic." Pak se zadíval na druhého přítomného. „A kdo jste k čertu vy?"

Muž s notýskem pozvedl obočí, vstal ze židle a napřáhl k rozčilenému majiteli svou ruku. „Detektiv inspektor Gregory Lestrade, New Scotland Yard. Mám na starosti vyšetřování únosu vašeho otroka."

Charles Magnussen mu ruku stiskl. „Dobrá, těší mě. Chci svého chlapce zpátky. Zaplatil jsem za něj nemálo peněz a nehodlám je promarnit. Mě nikdo okrádat nebude! Doufám, že se můžu spolehnout na vaše stoprocentní úsilí, budu vám nápomocný ve vyšetřování, mám konexe na nejvlivnějších místech. Brzy ty dva dopadneme."

Lestrade se blahosklonně usmál a nenápadně si otřel dlaň do kalhot. Namyšlený miliardář mu nebyl zrovna sympatický a ke všemu se mu nechutně potily ruce. „Jistě. Potřebuji kopii chorobopisu toho," nahlédl do svých poznámek, aby si připomněl mladíkovo zvláštní jméno, „Sherlocka Holmese i bližší údaje o doktoru Watsonovi." Moran horlivě kýval hlavou. „Začneme s pátráním v místě únoscova bydliště, poptáme se sousedů a tak, kontaktujeme rodinu, třeba něco vědí. Zjistíme pohyb na účtu, platby kartou, zkusíme zachytit signál jeho mobilního telefonu. Dneska se nikdo jen tak nevypaří," podotkl ještě a mávl rukou na pozdrav. „Počkám na ta lejstra v autě, poroučím se."

Ředitel zvedl sluchátko a udílel stručné pokyny Sally Donovanové. Pak se nejistě podíval na povýšeného zbohatlíka. Ten hlasitě mlaskl. „Jsem velice zklamaný, pane řediteli. Už ode mě neuvidíte ani penny. Sbohem."

Muž za stolem se nezmohl na slovo odporu.