BOJ / Johnlock AU

Kapitola první

Druhý lednový čtvrtek si Sarah Sawyerová, majitelka lékařské ordinace, kde za pár šupů v určené dny nevolničil, světlovlasého muže zavolala do kanceláře a bez okolků přešla rovnou k věci. „Doktore Watsone, budeme se muset rozloučit. Můj bratr je také lékař a potřebuje práci. Měl plno problémů, ale zdá se, že se snaží odrazit ode dna. Nemohu ho odmítnout, je to moje povinnost podat mu pomocnou ruku. Navíc mi stejně přijde, že vás to tady moc netěší." Mě to netěší nikde, pomyslel si John, ale nahlas neřekl nic. Díval se na Sarah a jeho pohled byl úplně prázdný. „Nastoupí už v pondělí. Odpovídající část platu samozřejmě dostanete. A nebojte se, bez zaměstnání také nezůstanete. Mám pro vás nabídku."

„Nabídku?" opakoval blonďák nechápavě.

„V jižní části Londýna otevřeli poměrně nedávno novou kliniku. Zařízení pro velmi dobře situované klienty, kteří z nějakého důvodu nechtějí do běžné nemocnice. Jsou moc bohatí, rozmazlení, divní, mají potíže se zákonem nebo zvláštní požadavky, zkrátka je to soukromý subjekt nepodléhající státnímu systému. Stojí za ním pár vlivných lidí, kterým si nikdo z oficiálních míst nedovolí odporovat ani je jakkoli kontrolovat. Nerušeně tak ždímají z boháčů peníze, a snad aby zacpali pusu případným šťouralům, zařídili z jakési zříceniny vedle také bezplatnou část pro chudé. A to je právě ta šance pro vás. Co vím, je tam stále třeba nový zdravotnický personál. Pracují tam totiž většinou doktoři a sestry, kteří mají nějaký ten profesní škraloup, jisté osobní problémy, případně jiné specifické obtíže, které způsobují, že jen těžko shánějí práci, protože jsou pro vybíravé nadřízené obtížně zaměstnatelní, a nezřídka také, že na žádné štaci dlouho nevydrží, no zkrátka jakási elita naruby. Ale přesto je slušně platí," dodala žena s pozvednutým obočím.

„A já jsem ze které skupiny?" otázal se zasmušilý lékař unaveně, sevřel pevněji svou hůl a bezděčně přešlápl z nohy na nohu. Bývalé zranění mu zase jednou dávalo zabrat. Sotva vydržel stát na jednom místě.

„Oba víme, že práci nutně potřebujete. Nemůžete přece zůstat nezaměstnaný. A ve válce jste zažil ledacos, zvyknete si. Čekají vás v pondělí v devět ráno, domluvila jsem vám přijímací pohovor. Tady je vizitka," podávala mu bílou kartičku se zlatým okrajem a uprostřed zdobně vyvedenými červenými písmeny: Klinika sv. Bartoloměje, diskrétní místo pro vaše problémy. Tak fajn, pomyslel si John. Nakonec proč ne. Jeho mizernému živobytí to nijak uškodit nemůže. Všechno hezké už beztak prožil.

V pondělí ráno zaparkoval své odřené auto před vysokou tmavou budovou s kamennými schody a bohatě zdobeným průčelím. Působila na něj velmi luxusním, ale zároveň poněkud studeným dojmem. Venku stálo pár drahých vozů a zbrusu nová sanitka. Parkoviště bylo lemováno stále zelenými keři a vysypáno jemným bílým štěrkem. Cesta se stáčela kolem budovy vlevo a dál dozadu, kam ze své pozice neviděl. Uhladil si kabát, pevně sevřel tašku a za pomoci hole pomalu stoupal vzhůru ke dveřím. Na pravé straně objevil tři zvonky – recepce, kancelář a údržba. Po krátkém zaváhání zmáčkl ten první.

V mluvítku se ozval příjemný dívčí hlas: „Ano, prosím?"

Příchozí si rozpačitě odkašlal. „Dobrý den, jsem Watson, doktor Watson, mám se u vás ucházet o práci, jsem objednaný na devátou."

„Ano, pane doktore, vím o vás. Pojďte dál." Ozvalo se zabzučení a John se opřel do těžkých dveří. Vzápětí se ocitl v rozlehlé hale s mramorovými sloupy, koženými křesly, perskými koberci a bohatou obrazovou i květinovou výzdobou, u jejíž vzdálenější stěny byl situován zlatě vyložený pult, o nějž se opírala drobná hnědovlasá dívka. Už zdálky se na něho usmívala, a když se dobelhal blíž, podala mu ruku. „Dobrý den, já jsem Molly Hooperová, recepční. Vítám vás na naší klinice. Pan ředitel už čeká." Pokynula mu, aby ji následoval, a vedla ho chodbou dozadu kolem obrovského akvária, automatu na kávu a místnosti, co vypadala jako klubovna, ve které dva pacienti v županech právě hráli kulečník. Lehce zaťukala na dvoukřídlé dveře na konci.

„Dále," ozval se nakřáplý hlas. Molly se na menšího muže povzbudivě usmála a nechala ho svému osudu. John stiskl kliku a odhodlaně vešel dovnitř. V prostorné místnosti seděl za stolem vousáč staršího věku s prořídlou kšticí a velkým zahnutým nosem. Díval se na něco do počítače a pár vteřin příchozímu nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Pak přece jenom zvedl hlavu. „Doktore Watsone, pojďte dál, sedněte si," pokynul rukou k židli, aniž by se představil, a jmenovaný se na ni poslušně přesunul. „Takže vy u nás chcete pracovat? To se mi zrovna hodí, lékaři se v béčku dost střídají, to víte, není to žádný med. Pořád mi tam chybějí pracovní síly, hlavně schopné pracovní síly. A vy prý jste schopný a loajální, Sarah mi to potvrdila. Znám ji, pracoval jsem kdysi s jejím otcem. Věřím jí." Na okamžik se odmlčel a začetl se do papíru před sebou. „Jste bývalý armádní lékař, že?"

„Ano. Sloužil jsem v Afghánistánu, ale ranili mě, tak jsem byl odvelen do civilu."

„Jo, jo, všechno to mám tady napsané," zamával důležitý úředník kusem papíru, „pro mě je důležité, kdy můžete nastoupit. Hned?"

John překvapeně zamrkal. „Vás nezajímá, jakou mám atestaci, co umím?"

Ředitel si odfrkl. „Doktore Watsone, sem takhle narychlo chodí převážně adepti, kteří si nemohou příliš vybírat. A proto všichni dělají všechno, co je třeba, víte? Samozřejmě že máme konkrétní specialisty s potřebnými znalostmi v tom kterém oboru, ale většinu času každý dělá to, co se právě musí, učí se nápodobou a konzultací s ostatními. A hlavně po ničem nepátrá a zbytečně se nevyptává. Kdo se tomuhle nedokáže přizpůsobit, je raz dva odejit."

Plavovlasý uchazeč nakrčil čelo. „Já se umím přizpůsobit. Jen vzhledem k následkům zranění nemůžu dělat úplně všechno, třeba stát delší dobu na místě nebo něco těžkého zvedat a nosit. Ale tu práci potřebuju, vybírat si opravdu nemůžu. Válka mě taky hodně naučila a..."

„No tak to jste náš člověk!" vyhrkl muž za stolem potěšeně, jako by přiznání Johnova zdravotního handicapu nehrálo žádnou roli. „Jsem doktor Sebastian Moran, ředitel a hlavní lékař. Já o všem rozhoduji, ostatně mám velký finanční podíl v celém tomhle podniku. Nic se tady nestane bez mého svolení. Budete pracovat tamhle vzadu," ukázal ven z okna na menší přízemní dům se dvěma polovzrostlými stromy před vchodem. „To je ta část kliniky, která se věnuje lidem bez finančních prostředků, narkomanům, bezdomovcům, sociálně slabým, dětem ulice, otrokům a jim podobným, je bezplatná a financovaná ze zisku hlavního domu, budovy A, kde se teď nacházíme. Je to taková naše úlitba veřejnému mínění. Pro veškerý zdravotnický personál je to velká škola života, vidí a zažije se tam leccos. A kdo se výborně osvědčí, může být poté přeřazen sem mezi elitní klientelu. Bohužel se tak nestává často. Ovšem my platíme velmi dobře i v budově B," dodal sebevědomě a John se s přemáháním pousmál.

„Chápu."

Ten chlap se mu ani trochu nelíbil. Ale doma zůstat nemohl a vlastně byl rád, že bude opět pomáhat chudákům, kteří mu třeba budou vděční, než namyšleným pracháčům, kteří si myslejí, že si za své miliony všechno koupí a že jim patří celý svět. Píchlo ho u srdce. Právě někdo takový odvlekl Sherlocka bůhvíkam. Z bezmocného propadnutí do úplné melancholie ho vytrhl ředitelův hlas. S někým telefonoval. Z krátké, jednostranně slyšené konverzace čerstvý podřízený pochopil, že ho v béčku již očekávají. „Ptejte se po vedoucí lékařce Donovanové, vše vám vysvětlí. Smlouvu co nevidět připravím, podepíšete ji později," mávl Moran rukou ke dveřím, jako by odháněl dotěrný hmyz. Armádní veterán zdvořile pokynul hlavou a vydal se zpět na recepci.

O pár chvil později stál před menší, poněkud oprýskanou a očividně leccos pamatující stavbou v závětří své honosné a luxusní sestry. Molly ho vyvedla zadním vchodem a poradila mu, kde má příště zaparkovat, aby to neměl tak daleko. Byla opravdu milá. Zato budova B na něj působila ještě studeněji než hlavní budova A. Vlevo byl vjezd pro sanitky a místo na vývoz odpadků a špinavého prádla. Vedle za pokřiveným plotem se nacházelo něco, co vzdáleně připomínalo zanedbanou zahradu, s pár ošuntělými lavičkami a zablácenými chodníčky. Jaký rozdíl oproti rozlehlé odpočinkové ploše u budovy A, kterou zahlédl jen letmo na pravé straně příjezdové cesty. Fontány, rybníček, jistě pečlivě udržovaná zeleň, bílé křemínky pod nohama, boháči se tu měli jako v ráji, tím si byl John jistý. Komu záleží na spodině. Zavrtěl hlavou a vstoupil do dveří svého budoucího pracoviště.

Co ho tu asi čeká?