BOJ / Johnlock AU

Kapitola osmnáctá

Právní zástupce Knight se bez vyzvání usadil na plastové židli a vytáhl z kufříku jakási lejstra v modrých deskách. Dlouze je prohlížel a důležitě pokyvoval hlavou. Detektiv inspektor Lestrade otočil oči v sloup a zaujatě studoval něco na nemocničním stropě. Sherlock hladil svými prsty vnitřek Johnovy dlaně a téměř nedýchal. Světlovlasý doktor to už déle nevydržel. Pustil bledou ruku ze svého sevření a rázně se postavil na nohy. „Kdo Sherlocka zdědí?" zaútočil bez varování na sebevědomého advokáta. Kučeravý mladík nervózně zamrkal. Na co se to John proboha ptá?

Právník mírně nakrčil nos, a aniž by se na Johna podíval, klidným hlasem odvětil: „Nikdo. Není součástí dědictví. Pan Magnussen se ho odmítl vzdát i po smrti."

Sherlockův přítel chvíli vyčkával a potom přešlápl na místě. „Co s ním teda bude?" dorážel dál a hlas se mu třásl.

Henry Knight konečně zvedl hlavu vzhůru. „Otrok jménem Sherlock Holmes bude pohřbený se svým pánem do společného hrobu. Pan Magnussen si to tak přál."

Sherlock zalapal po dechu. Policejní inspektor si šokovaně přikryl pusu rukou. John se však nechápavě zamračil. „Jak to myslíte? Sherlock přece není mrtvý! Nemůžete ho zabít jen z rozmaru nějakého šílence."

Advokát se na něho shovívavě usmál a vytáhl svůj poslední trumf. „Samozřejmě ho nebudeme zabíjet, nebojte se. Bude pohřbený zaživa." A pak, než se strnulí muži v místnosti stačili vzpamatovat, strčil papíry zpět do kufříku a pomalu vstal ze židle. „Poslední rozloučení s chudákem panem Magnussenem se bude konat v úterý v poledne na hřbitově Highgate, městský obvod Islington, Londýn. Jste zváni," prohodil provokativně směrem k Johnovi a Gregovi, zatímco Sherlockovi věnoval posměšný pohled. „Otroka si s sebou raději odvezu hned, nebudu riskovat, že se s ním zase něco nepředvídaného stane," upřel na lékaře svůj vědoucí zrak. „Mí lidé se už postarají, aby byl na tu tryznu připravený přesně tak, jak můj vážený klient uvedl ve své závěti," dodal nesmlouvavě a napřáhl k oběma stojícím mužům ruku. Když žádný z nich nereagoval, lhostejně pokrčil rameny a s hrdě vztyčenou hlavou opustil pokoj. Lestrade okamžitě vyběhl za ním. John se na chvějícího se Sherlocka nevěřícně otočil. Chvilku si hleděli do očí a poté se plavovlasý muž ke svému milenci vrhl a sevřel ho v náručí. Netrvalo to dlouho a oběma začaly téct po tvářích slzy.

Následujících pár dnů bylo jako zlý sen.

John se nestačil se Sherlockem ani pořádně rozloučit. Objímali se na posteli do té doby, než se rozletěly dveře a dovnitř opět vpadl arogantní Knight, tentokrát s pacientovým ošetřujícím lékařem v zádech. Johna bez milosti vykázali na chodbu, kde Greg Lestrade jen bezradně pokrčil rameny. Po krátké prohlídce Sherlockův doktor přeochotně podepsal propouštěcí papíry a vzápětí byl bledý mladík tažen jen tak v nemocničním hábitu dvěma urostlými zřízenci k východu. Sotva se mohl po svém příteli vyděšeně ohlédnout. Lestrade se zoufalého Johna snažil udržet v klidu, a když se menší muž odevzdaně zhroutil na podlahu, objal ho svými pažemi. Nakonec ho přinutil vstát a po vyřízení posledních nezbytných formalit ho usadil do svého vozu, odvezl do Londýna a doma uložil do své vlastní postele. Věděl, že John nemá kam jít. A hlavně, že teď nesmí zůstat sám. Blonďák úplně otupěl. Většinu času prostě jen seděl a zíral do prázdna. Nechtěl jíst, spát, mluvit. Greg Lestrade netušil, jak ho rozveselit.

Sherlockovi se nevedlo o nic lépe. Po návratu do hlavního města ho zavřeli kamsi do izolované místnosti, která připomínala stroze vybavenou vězeňskou celu, a následujících pár dní si ho nikdo nevšímal, jen mu vždy navečer podali malým okénkem ve dveřích skromný pokrm. Nikdo na něj nepromluvil. Bledý mládenec se tiskl ke studené stěně a toužebně vzhlížel vzhůru ke stropu, kde železnou mříží mohl zahlédnout kousek nebe. Jak to jen šlo, pohroužil se zcela do své mysli a vybavoval si každičký okamžik, který mohl strávit se svým milovaným ochráncem. Usínal se smutným úsměvem na rtech.