BOJ / Johnlock AU

Kapitola dvacátá

Po snídani a nezbytné ranní hygieně, která v Sherlockově případě zahrnovala Johnovu nutnou asistenci, usedli všichni tři muži do Lestradova auta. Policejní inspektor je zavezl do Baker Street a zastavil před domem číslo 221. Na okamžik pohlédl do zavřených oken a potom se otočil k partnerům na zadním sedadle. „Tohle je dům paní Hudsonové, moc milé starší dámy. Vyšetřoval jsem jednou jejího manžela, obchodoval s drogami. Jenže, než jsem ho stačil zatknout, utekl na Floridu, kde se zapletl s nějakým gangem. A tam ho taky nakonec popravili. Paní Hudsonová byla ráda, že se ho konečně zbavila, nebyl to zrovna vzorný muž. A z nějakého důvodu je dodnes přesvědčená, že to byla hlavně moje zásluha. Občas mi volá a posílá koláčky. Před časem se mi svěřila, že se jí odstěhovali nájemníci z horního bytu, a jak jsem nedávno zjistil, je pořád k mání," mrkl na dvojici s pobaveným výrazem ve tváři a vystoupil. „Pojďte, už na nás čeká," vyzval ji, než přibouchl dveře.

John vzal Sherlocka za ruku a vytáhl ho z vozu ven. Zvědavě se rozhlédl kolem sebe. „Tohle je velmi lukrativní místo, Gregu," zatvářil se poněkud pochybovačně. „Nevím, jestli si to budeme moci dovolit."

Lestrade se usmál. „Klid, Johne. Jsem si jistý, že se domluvíte na velmi rozumném nájmu. Pokud se ti ten byt vůbec bude líbit," podotkl a rázně zaťukal kovovým klepadlem.

Zanedlouho se dveře otevřely a práh vyšla sympatická postarší žena v pečlivě načesaných vlasech, nabírané blůze s broží, dlouhé tmavé sukni a širokým úsměvem ve tváři. „Gregu!" objala Lestrada kolem krku a ten směrem k Johnovi jen významně zvedl obočí.

„Paní Hudsonová, moc rád vás zase vidím. Tohle jsou ti moji kamarádi, jak jsem vám říkal do telefonu."

Světlovlasý lékař se na domácí zdvořile usmál. „Doktor John Watson," podával jí ruku. A když si všiml, že si zkoumavě prohlíží nehybného Sherlocka po jeho boku, doplnil: „A to je Sherlock Holmes, můj přítel."

Paní Hudsonová vlídně přikývla. „Tak to mě moc těší, pojďte dál." Vedla všechny tři muže po schodech, přes mezipatro a dál nahoru do otevřených dveří. Vzápětí se ocitli v prostorném a docela pěkně zařízeném obývacím pokoji se širokým krbem pod lomeným obloukem u stropu, dvěma vysokými okny do ulice, mezi kterými stál mohutný psací stůl, zajímavou viktoriánskou tapetou na hlavní stěně a černým koženým gaučem, jakožto přilehlou malou kuchyní, do níž vedly od schodiště také samostatné dveře. Za ní se nacházela útulná ložnice s koupelnou. Starší dáma předváděla plně vybavený byt s neskrývanou pýchou a poté na Johna mrkla: „Nahoře je ještě jedna ložnice, pokud byste potřebovali dvě."

John sevřel Sherlockovu ruku v dlani. „To nebude nutné, nám jedna stačí. Jestli to teda není problém," doplnil malinko nervózně.

Elegantní lady se pobaveně rozesmála. „Milý hochu, tady v ulici jsme už zažili ledacos. Moje sousedka, paní Turnerová, jednou dvěma mládencům chystala i svatbu!"

John si ulehčeně oddychl a zasněně se rozhlédl kolem sebe. „Je to nádherný byt, viď, Sherlocku?" oslovil bledého mladíka po svém boku, ale ten dál upíral zrak jen na špičky svých bot.

Majitelka bytu se nenápadně naklonila k Lestradovi. „Je ten chlapec v pořádku?"

Greg se na ni smutně pousmál. „Víte, on zažil strašné věci a ještě se s tím nevyrovnal. Ale s odpovídající terapií to určitě zvládne, nebojte se. Je to hodný kluk, kterého John zachránil. Oba dva si zaslouží konečně normálně žít. Ručím vám za ně."

Paní Hudsonová pokývala hlavou a potom se obrátila k menšímu muži, který právě usazoval svého milence na kožený gauč. „Tak co myslíte, pane doktore? Domluvíme se?"