BOJ / Johnlock AU

Kapitola čtvrtá

Nazítří skutečně mohli Sherlocka sundat ze závěsu a přesunout na polohovací lůžko. John si dal velmi záležet, aby to bylo to nejlepší, jaké měli k dispozici. S pomocí jednoho ze zřízenců otočil vymydleného pacienta v čistém nemocničním andělu na pravý bok a podepřel ho polštáři. „Ležel jsi moc dlouho na zádech, budeme tě pravidelně přetáčet, než to budeš schopný zvládnout sám. Je to takhle lepší?" Kučeravý muž přikývl.

Lékař chtěl odejít, ale Sherlock ho najednou chytil neohrabaně za ruku. „Johne..."

„Sherlocku, já za tebou přijdu, jen co budu mít chvilku, mám taky jiné pacienty, víš? Odpočívej," snažil se mu blonďák vysvětlit. Když se však na něj pozorně zadíval, srdce se mu sevřelo. Sherlock vypadal vyděšeně a opuštěně jako zatoulané štěně. „Nakouknu sem, kdykoliv projdu kolem, ano? A až mi skončí služba, budeme si povídat, nebo ti budu číst," prohrábl mu kadeře. „Neboj se, jsi tu v bezpečí. Pošlu sem někoho, aby ti namazal záda a krk." Zdálo se, že napětí malinko polevilo, a John vyběhl ze dveří. Kruci, pomyslel si, je to zatraceně těžké.

Později čerstvě vysprchovaný a převléknutý do civilu usedl na svou obvyklou židli. Zdálo se, že bledý mladík spí. John položil na stolek pomeranč, který přinesl ve snaze zajistit mu potřebné vitamíny, což bylo z nemocniční stravy takřka nemožné, povytáhl mu pokrývku výš a trpělivě čekal. Mladší muž sebou náhle polekaně škubl a pootočil se k němu tváří. „Johne, on brzy přijde, cítím to. Já to nechci, nechci, aby na mě sahal, aby mě nutil... Nechci se k němu vrátit." Přerývaně dýchal a John se ho snažil uklidnit pohlazením po hlavě. Sherlock však bolestně zasténal. „Už u madam Irene na mě byl hrubý, ponižoval mě, pokaždé mě nějak poranil... a nakonec mi řekli, že si mě koupil, že musím jít k němu domů. Já jsem je prosil, prosil na kolenou, aby mě neposílali pryč, byl jsem ochotný udělat cokoliv. Chtěl jsem raději umřít," vyrážel ze sebe namáhavě a lékař cítil, jak ho v očích pálí slzy. Než však stačil zareagovat, týraný muž pokračoval: „Vezli mě k němu a sázeli se, jak dlouho vydržím naživu. Pak mě vyvlekli z auta, přiměli kleknout a on kolem mě chodil... Jako šelma, která si obhlíží svoji kořist... Uvnitř jsem si musel svléknout šaty, oholili mi celé tělo, ocejchovali mě a strčili do bílé místnosti bez oken, byla tam jen matrace, železná klec a řetěz visící ze stropu. On a někdy i jeho známí, nutili mě dělat věci, které se mi nelíbily, hnusily, bolely... Ubližovali mi a smáli se," Sherlock už sípal vynaloženou námahou, krk měl stále rozbolavělý z dlouho zavedené dýchací trubice, a z popisu traumatických zážitků mu stoupl tlak i teplota.

John mu jemně přitiskl dlaň na ústa. „Ššš... Sherlocku, musíš se šetřit. Jednou mi to všechno povíš, ano? Ani nevíš, jak rád bych vrátil čas, abys takové strašné věci nikdy nemusel prožít," rozvzlykal se náhle naplno a nedokázal proud slz zastavit. Sherlock k němu konejšivě vztáhl ruku.

Chvíli mlčeli. Náhle se sametový baryton ozval znovu: „Johne, uzdravím se úplně, nebo budu mít nějaké následky? Ten sáček, co mám na břiše..."

Doktor si otřel oči. „To je vývod z tlustého střeva. Museli jsme ho udělat, byl jsi tam dole moc poraněný, hrozila vážná infekce, tu bys nepřežil. Ale neboj se, nemělo by to být napořád. Tu cévku z močové trubice ti taky brzy vyndáme, určitě se už zvládneš vyčurat do bažanta," ukázal pacientovi zvláštně tvarovanou plastovou láhev, kterou vytáhl zpod postele. „Pánev i kyčel se hojí překvapivě rychle, žebra i zlámané prsty taky. Jedna plíce byla natržená, už je to celkem dobré. I otok kolem ledvin ustoupil. Zanedlouho by ses mohl zkusit sám posadit a postavit. Hlavně musíš zesílit a začít rehabilitovat, aby tě pak nohy vůbec unesly," prohlásil se zdviženým obočím.

Sherlock rezignovaně přikývl a bradou ukázal na knihu na nočním stolku. „Přečti mi zase kousek, rád tě poslouchám."

„Dobře, budeme číst," rozevřel jeho přítel bichli na založeném místě. „Minule to bylo docela napínavé."

O několik dnů později si plavovlasého zdravotníka zavolal sám Sebastian Moran. Molly jen pokrčila rameny, když Johna vedla do kanceláře. Ředitel v ní nebyl sám. U dveří stáli tři nepřístupně se tvářící muži v drahých oblecích, nejvyšší z nich měl v uchu sluchátko vysílačky. U stolu seděl elegantní uhlazený člověk s brýlemi, úlisným úsměvem a podivně mrtvolným pohledem. Bývalého vojáka zamrazilo v zádech, měl neblahé tušení. „Zdravím, Johne," pozdravil ho nejvyšší nadřízený až podezřele bodře. „To je dobře, že jste tak rychle přišel. Představuji vám pana Charlese Magnussena, našeho štědrého mecenáše. Prý jste ošetřující lékař jednoho z jeho otroků. Chce se optat na jeho zdraví a kdy si ho bude moci odvézt."

John nepřijal nabízenou ruku a oči se mu vztekem zúžily do tenkých čárek. „Optat na jeho zdraví? Málem zemřel. Kvůli vám!" vyštěkl na stále se samolibě usmívajícího miliardáře.

Oslovený muž ho chvíli pozoroval a poté klidně pronesl měkkou angličtinou se severským přízvukem: „Prý se z toho dostane, tak to jistě nebylo tak zlé, pane doktore. Já a mí přátelé jsme se holt nechali trošku unést. Slavil jsem narozeniny a moc jsme pili. A ten chlapec taky nic nevydrží. Bude potřebovat tvrdší trénink." Mrkl a malinko se k rozčilenému ošetřovateli nahnul. „Nakonec je to jenom kurva bez jakékoli budoucnosti, můj majetek a já si s ním udělám, co budu chtít. Tak proč tolik křiku? Hlavně aby nebyl nějak trvale poškozený, myslím vzhledem k sexuálnímu použití, to bych vskutku nerad," obrátil se k řediteli a ten souhlasně pokyvoval. Johnovi se zvedl žaludek, ten chlap byl tak odporný, že ani nevěděl, co mu má honem odpovědět. Magnussen však neztrácel čas. „Nu, opravdu bych kvitoval s povděkem, kdyby se vrátil domů co nejdříve. Chybí mi. Jsem tak nějak neuspokojený." Opět mrkl a potřásl Moranovi rukou. „Děkuji za přijetí, pane řediteli, očekávejte můj šek. Mějte se, Johne," prohodil směrem ke strnulému ošetřovateli a v doprovodu osobních strážců plavně opustil místnost. Blonďák vypustil zadržovaný dech.

„Poslyšte, doktore Watsone, to je naposledy, co jste tahle mluvil s některým naším váženým hostem," pronesl ředitel Moran k podřízenému káravým tónem.

Ten se po něm udiveně ohlédl. „Se vší úctou, pane řediteli, vy jste Sherlocka neviděl, když ho přivezli. Je zázrak, že žije. Téměř ho utýrali k smrti. Je to přece člověk..."

„Je to otrok, Watsone, a ti nemají žádnou cenu. Slyšel jsem, že o něj nadstandardně pečujete, tak se vraťte zpátky na oddělení a postarejte se, ať je brzy fit a pan Magnussen si ho může odvézt. Byl bych nerad, aby na naši kliniku zanevřel. Jeho peníze potřebujeme."

„Jestli se k němu Sherlock bude muset vrátit, umře. Ten zvrhlík ho umučí!" vyhrkl John zoufale, jako by čekal, že se Moran nad zuboženým mládencem zázračně ustrne.

„To není náš problém," odvětil ředitel lhostejně a otočil se k němu zády.