BOJ / Johnlock AU

Kapitola třetí

Sherlock byl v bezvědomí už hezkou řádku dní a jeho zdravotní stav se naštěstí pomalu zlepšoval. Výsledky krve také dopadly dobře, žádná pohlavní nebo jiná choroba, díkybohu. John z milovaného pacienta nespustil oči, tedy samozřejmě, pokud měl volnou chvíli. Nechal ho umístit na samostatný pokoj stranou od ostatních a chodil ho kontrolovat tak často, jak jen to bylo možné. Pečoval o něj takovým způsobem, že to neušlo všetečné pozornosti personálu ani vedoucí lékařky Sally Donovanové. Sledovala svého podřízeného ostřížím zrakem, ale když viděla, že své ostatní povinnosti nadále plní svědomitě, nechala ho být. Nijak nekomentovala ani skutečnost, že se plavovlasý doktor na kliniku téměř přestěhoval a od doby, co Sherlocka přivezli, vlastně málokdy odjel domů.

„Dnes ho probudíme, Watsone, aby neměl mozek na kaši. Je už silnější, měl by to zvládnout. A s tou péčí, co mu věnujete," zasyčel Anderson posměšně a pár lidí kolem se ušklíblo. John však jen přikývl a poslušně následoval nerudného pijáka do pokoje. „Dám mu kapačku a vy ho pak vzbudíte, třeba polibkem," strefil se do něj chirurg znovu, ale když viděl, jak má oči přišpendlené na Sherlockově tváři a nic jiného nevnímá, zavrtěl hlavou, napíchl sáček s čirou tekutou látkou do pacientovy paže a poklepal kolegovi na rameno. „Hej! Bude to pár minut trvat."

„Já tady zůstanu, mám volno. Díky," odvětil menší muž a nespouštěl z bruneta na lůžku svůj zkoumavý pohled. Anderson pokrčil rameny a otočil se k odchodu. Jakmile za ním zaklaply dveře, John vzal mladíka za hojící se ruku. Konečky prstů vyčuhující ze sádrového obalu byly jemné a teplé. „Sherlocku," zašeptal, „probuď se. Už jsi spal dost dlouho, podívej se na mě. No tak..." Tiše na svého milovaného mluvil tak dlouho, dokud se jeho řasy nezachvěly. Končetina, kterou svíral, se v jeho dlani pohnula. Lékař se naklonil blíž. „Sherlocku, otevři oči, já vím, že to dokážeš, lásko..." Bledá oční víčka se od sebe pomalu rozlepila a těžce zraněný zmateně zamrkal a snažil se zaostřit na tvář člověka nad sebou. Plavovlasý ochránce se na něj laskavě usmál. „Ahoj, Sherlocku. Jsem John, John Watson od madam Irene, pamatuješ si na mě?" Sherlock nepatrně přikývl a potom se vyděšeně pokoušel rozhlédnout kolem sebe. Starostlivý doktor se ho snažil uklidnit. „Neboj se, jsi v bezpečí na klinice svatého Bartoloměje. Nikdo ti už neublíží, slibuju." Nemocný se volnou rukou v dlaze dotkl svých rtů. „Vyndám ti tu dýchací trubici, ano? Bude to hned," usmál se na něj opatrovník povzbudivě a párkrát zmáčkl odsávání. Sherlockův hrudník se přitom několikrát dávivě nadzdvihl. Dobrácký lékař popadl kus papírového ručníku a šetrně odlepil náplasti, které trubici fixovaly k propadlé tváři. „Jdeme na to," podotkl a pomalu vytáhl ten kus plastu z pacientova krku. Sherlock se rozkašlal a John mu jemně otřel ústa. „Nadechni se zhluboka." S uspokojením sledoval, jak se tmavovlasý jinoch snaží plnit jeho pokyny. Pak vzal do ruky kelímek, u umyvadla do něj napustil trochu vody a vsunul otrokovi brčko mezi okoralé rty. „Napij se, pomůže to." Brunet nasál životodárnou tekutinu a znovu se rozkašlal. „To nic, to přejde," uklidňoval ho jeho přítel a shrnul mu vlasy z čela.

„Johne," zaskřehotal Sherlock slabým hlasem a tvář se mu zkřivila. „Bolí to, všechno mě bolí."

„Já vím. Jsi vážně zraněný, bude to trvat, než se uzdravíš, ještě musíš dlouho ležet. Ale já ti pomůžu. Budu tady s tebou," pronesl John odhodlaně a přidal morfium. Mladší muž po chvíli úlevně vydechl. Lékař sundal prázdnou infuzi a přivolal sestru, aby mu pomohla pacienta omýt a vyčistit mu drény, vypláchnout cévku i vyměšovací vak. Vývod, o kterém Sherlock dosud nevěděl. Obětavý doktor se však rozhodl, že s podrobnostmi počká, až mu bude lépe. Na špatné zprávy bylo vždycky času dost. Koneckonců bledý mladík brzy zase hluboce spal.

Druhý den si blonďák odbyl své povinnosti a poté si navečer sedl ke známé posteli. Jemně kučeravému mládenci sáhl na paži a ten okamžitě otevřel oči. „Já jsem věděl, že nespíš," řekl John naoko káravě. „Podívej, co pro tebe mám. Musíš zkusit něco sníst, nemůžeš zesílit jen z infuzí," ukázal na misku s jakousi kaší. Sherlock nakrčil nos. Menší muž si povzdychl. „Já vím, nevypadá to nic moc, ale na zdejší poměry je to docela dobré, ochutnal jsem to."

„Nemám hlad, Johne," protestoval mladík tiše a v očích se mu zračila obrovská bolest.

„Sherlocku, musíš jíst. Jsi příšerně podvyživený, tvoje tělo nemá sílu na uzdravení. Přece tady nechceš ležet věčně!"

Nebohý nevolník se mu zahleděl upřeně do očí. „Tady je to lepší než... Nechci se k němu vrátit. Já... Nemůžu..."

„Nevrátíš se tam, o to se postarám," pronesl John rezolutně a snažil se vypadat zcela klidně. „Odejdeš odsud jen se mnou jako svobodný muž."

Sherlock zavrtěl hlavou. „Johne, víš, že to není možné. On si pro mě přijde, dřív nebo později. Zaplatil za mě."

„Nebudeme to teď řešit, ano? Já určitě něco vymyslím. Sníš tohle jídlo, prospíš se a hned ráno tě převezeme na rentgen a podíváme se na tvoji pánev a kyčel. Možná bychom tě už mohli sundat z toho závěsu. To se ti hodně uleví," mrkl na něj jeho pečovatel vlídně a zanořil lžíci do misky. Sherlock odevzdaně otevřel ústa. „Hodný kluk," přikývl lékař spokojeně. Nakrmil svého přítele jako malé dítě a pak mu vyčistil zuby kartáčkem a pastou, které zakoupil v místní kantýně. Celou dobu si prohlížel tu nádhernou tvář. Byla krásná, i přes hojící se modřiny a iniciály tyranova jména navždy vryté do čela. „Potřebuješ ještě umýt vlasy a oholit," pokýval nakonec vážně hlavou a přivolal zvonkem ošetřovatelku.

Sherlock se na něj vděčně usmál.