BOJ / Johnlock AU

Kapitola devatenáctá

Greg Lestrade se zálibným výrazem ve tváři otevřel krabici s pizzou. Žampiónová, tu měl nejraději. Přeložil si dva pořádné kusy na talíř. Zbytek přistrčil k plavovlasému muži sedícímu naproti němu. John se děkovně usmál a ukrojil si svůj díl. Z plechovky upil trochu piva. Náhle pootočil svou tvář směrem k inspektorově ložnici. „Neslyšel jste nic?"

Prošedivělý detektiv pobaveně zavrtěl hlavou. „Kontroloval jste ho před pěti minutami. Určitě pořád spí. Najezte se, Johne."

Starostlivý lékař přikývl. „Jsem hrozný, já vím. Ale po tom všem..."

„Já to chápu," ujistil ho Greg. „Možná jsme ho přece jen měli zavézt do nemocnice."

„Ne, to není nutné. Nechci, aby se zase probudil v nemocniční posteli. Prohlížel jsem ho důkladně. Je jen vyčerpaný a ta ruka se musí řádně dohojit. Zápěstí jsem mu pečlivě srovnal a zafixoval, mělo by být brzy v pořádku, následný rentgen to určitě potvrdí. Teď potřebuje hlavně klid."

Lestrade se na odhodlaného doktora zkoumavě zadíval. „To vy taky, Johne. Oba si zasloužíte klid. V prvé řadě vám musíme sehnat nějaké slušné bydlení. Ne že byste mi tady překáželi, ale potřebujete soukromí. Konečně začít žít jako normální lidé," mrkl na něj povzbudivě. „Náhodou vím o jednom..."

Najednou se ozvala rána. John okamžitě vyskočil ze židle a inspektor ho věrně následoval. Sherlock seděl na posteli, pokrývku shrnutou kolem pasu a zmateně se kolem sebe rozhlížel. Malá lampička, která obvykle stávala na nočním stolku, ležela na koberci rozlomená na dva kusy. Zřejmě ji nechtíc shodil, jak se náhle probral ze spánku. Světlovlasý muž obešel lůžko, posadil se na jeho okraj a stiskl svému příteli zdravou pravou ruku. Lestrade se na něj od prahu usmál. Kučeravý mladík však nijak nereagoval. John ho tedy oslovil konejšivým hlasem: „Lásko, jsi v bezpečí. Už se ti nic zlého nemůže stát. Greg to dokázal," pohlédl vděčně k jmenovanému, „jeden jeho známý přesvědčil soudce, aby ti dal svobodu. Nejsi otrok, ale opravdu volný, zase plnohodnotný člověk, máme to černé na bílém," vysvětloval, a přitom milovanému muži povzbudivě hladil bledou kůži na prstech, které ležely v jeho dlani. Sherlock těkal očima po peřině a neprojevoval vůbec žádné emoce. Jeho příteli se na čele objevila starostlivá vráska.

Lestrade mu od dveří pokynul, aby se k němu vrátil. Mírně se k menšímu spolubydlícímu naklonil a tiše pronesl do jeho ucha: „Myslím, že je pořád v šoku. A nedivím se mu. Kdybych já měl prožít všechnu tu hrůzu co on, byl by ze mě dneska regulérní blázen." John odevzdaně pokýval hlavou. „Co kdybyste ho vzal do koupelny a pomohl mu se umýt? Já zatím najdu nějaké oblečení, které by mohlo alespoň trošku sedět," pobídl ho policejní inspektor a on samozřejmě souhlasil.

Klidně přiměl tmavovlasého muže vstát z lůžka a zabalil ho do Lestradova županu, který detektiv ochotně přinesl. V koupelně posadil bledého mládence do vany. Teplou vodou a příjemně vonícím sprchovým gelem mu něžně smýval z kůže šmouhy od hlíny a opět vrtěl hlavou nad absencí jakéhokoliv mladíkova ochlupení. Sherlock zase vypadal neuvěřitelně nedospěle, křehce a zranitelně jako neopeřené ptáčátko. John hladil bříšky prstů vybledlé jizvy, opatrně se dotýkal čerstvějších zranění, zvlášť bedlivě hlídal, aby nenamočil jeho levou ruku uvězněnou v ortéze, kterou Greg společně s tišícími léky přinesl z nedaleké lékárny. Jemným šampónem mu ještě umyl vlasy, a když ho nakonec otřel ručníkem, vzpomněl si: „Nepotřebuješ na záchod, Sherlocku? Je hned tady," ukázal rukou k toaletě. Oslovený nehnul ani brvou. John ho přesto usadil na prkénko, diskrétně se otočil zády a rozhodl se, že prostě chvíli počká. Zanedlouho přece jenom slyšel pramínek moči stékat do mísy. Sklenice vody, kterou přidušeného nebožáka přinutil vypít, sotva dorazili do inspektorova kutlochu, vykonala své. Kouskem toaletního papíru svého milence osušil a potom mu namazal napjatou a zarudlou kůži v epilovaném rozkroku hojivou mastí. V ložnici, kde mezitím inspektor uklidil střepy a čistě povlékl lůžko, mu navlékl trenýrky, ponožky, tričko a tepláky, které Lestrade vybral ze svého šatníku. Všechny Sherlockovy a v podstatě i Johnovy věci totiž zůstaly uzamčeny v lesní chatě, nebyl čas je vyzvednout. Tak museli improvizovat. Když byl Sherlock zaopatřený, John ho odvedl do obýváku, usadil na gauč a pustil mu televizi. Chvilku svého přítele smutně pozoroval, jak tupě hledí kamsi na koberec u svých nohou, než vyhledal majitele bytu v kuchyni.