BOJ / Johnlock AU

Kapitola dvacátá pátá

O pár dní později už všichni důležití lidé věděli, že Sherlock opět našel svůj hlas. Bez pikantních podrobností samozřejmě. Paní Hudsonová upekla dort, Greg Lestrade přinesl balík piv, Mike Stamford, který se postupem času s Johnem a jeho blízkými velmi spřátelil, nakoupil chlebíčky, dokonce i velmi zaneprázdněný Mycroft Holmes si udělal čas na malou oslavu, na kterou přispěl lahví kvalitního sektu. V obývacím pokoji bytu číslo 221B bylo toho sobotního večera veselo. John si nepamatoval, kdy naposledy, a jestli vůbec někdy předtím, byl tolik šťastný. S úsměvem sledoval svého milovaného druha, který podle fotografie právě dedukoval jednu z bývalých sekretářek svého bratra, a nepatrně vrtěl hlavou. Náhle si všiml Mycroftova zpytavého pohledu. Tázavě se na něj zadíval, ale statný hromotluk jen mávl rukou. Byl prostě rád, že vidí Sherlocka tak uvolněného, a moc dobře věděl, že je to hlavně Johnova zásluha.

Když se pozdě v noci již notně znavené společenstvo rozcházelo, poplácal světlovlasého lékaře po zádech. Zářící doktor přikývl, věděl, co chtěl tím gestem naznačit. Starší Holmes ještě sáhl kamsi do šera ve výklenku na chodbě a všichni kolem zpozorněli. Greg s Mikem, kteří už byli v půli cesty po schodech dolů, se váhavě vrátili. Junior podával svému mladšímu sourozenci pouzdro na housle. Sherlock pootevřel překvapeně ústa a k černému kufříku vztáhl obě ruce. Vzácný dar položil opatrně na konferenční stolek a pomalu otevřel. Uvnitř byl příslušný strunný nástroj, lesklý, draze vypadající. Brunet se na něj díval jako ve snách.

„No tak, bratře drahý, zahraj nám něco na dobrou noc," pobídl ho Mycroft s úsměvem. „Jsou vyspravené a nalazené, neboj se." Sherlock lehce pohladil smyčec svými dlouhými prsty a pak si housle zasunul pod bradu. Vzápětí se pokojem ozvaly nádherné tóny jakési ukolébavky. Paní Hudsonová dojatě popotáhla, blonďák se nedokázal pohnout z místa. „To se zkrátka nezapomíná," přikývl Sherlockův bratr spokojeně a mávl ostatním na pozdrav. Johnův kolega i policejní inspektor s přívětivou bytnou ho po chvilce tiše následovali.

Sherlock dohrál tklivou skladbu a z očí mu tekly slzy. S kdysi zlámanými prsty a pochroumaným zápěstím se mu už nehrálo tak lehce, ovšem laik by to nepoznal. Alespoň Johnovi to přišlo zcela dokonalé. Konejšivě se přitiskl tváří k mladíkovým zádům. I beze slov pochopil, že nástroj a hra na něj má pro jeho milence velkou cenu, že je to něco, co mu velmi chybělo, co zoufale potřeboval. Objal ho zezadu svými pažemi, bradu si opřel o jeho rameno a pošeptal mu do ucha: „Zahraj ještě něco. Je to krásné." Co se týkalo houslí, Sherlock se nikdy nenechal pobízet dvakrát.

O několik dní později se John pozdě odpoledne vracel z práce. Venku už bylo šero a on žádostivě pohlédl do svítících oken bytu v Baker Street, když přicházel ulicí od stanice metra. Tolik se těšil domů. Byl unavený a nepřál si nic jiného, než zase sevřít Sherlocka v náručí a pomuchlat se s ním u televize na gauči. Hned za dveřmi domu ale narazil na paní domácí. Elegantní dáma stála pod schody a s nastraženýma ušima pohlížela zvědavě vzhůru. Lékař se překvapeně zastavil a lehce si odkašlal, aby na sebe upozornil. „Dobrý podvečer, paní Hudsonová, stalo se něco?"

Bytná se s leknutím otočila a tvářila se poněkud rozpačitě. „Johne, dobře, že jste konečně doma. Máte nahoře návštěvu. Starší lidé, muž a žena, Sherlock je zná. Ale...," zarazila se a sklopila oči k zemi.

„Co?"

„Nevypadali příliš sympaticky. Před chvílí na něj hrozně křičeli, proto jsem..."

John už víc slyšet nepotřeboval. Rodiče Holmesovi, kdo jiný. Protočil oči a rychle vystoupal schody k bytu, jeho hůl se sotva stačila dotýkat země. Za zavřenými dveřmi se snažil popadnout dech. Slyšel rozčilené hlasy váženého pana Timothyho i jeho ženy. Skousl si ret mezi zuby a potom se zhluboka nadechl a rázně otevřel. V obývacím pokoji na pohovce seděla poněkud nakvašená paní Wanda v rozepnutém jarním baloňáku a rukama bojovně založenýma na prsou. Její manžel stál široce rozkročený před stolkem, vycházkovou hůl v jedné ruce, klobouk v druhé. Na druhém konci gauče se krčil mladý kučeravý muž s hlavou svěšenou na hrudi.

Když jeho spolubydlící vstoupil, všichni tři se po něm zvědavě otočili. Staří Holmesovi se zatvářili nedůtklivě, Sherlock se na něj smutně usmál. Vypadal vyděšeně. John naštvaně přimhouřil oči. „Co se tady děje?" pronesl vysloveně nepřátelsky a odložil svou tašku na zem.

Holmes senior si odfrkl. „Co takhle pozdravit?" houkl na příchozího a jeho manželka se povýšeně ušklíbla.

Blonďák se snažil ovládnout. „Dobrý večer, pane a paní Holmesovi," uklonil se v komickém gestu. Hned však zvážněl. „Čemu vděčíme za vaši nezvanou návštěvu?" přisunul se k Sherlockovi blíž a položil mu ruku konejšivě na rameno. Bledý mladík ji vděčně stiskl.

Wanda Holmesová zavrtěla hlavou a tvářila se znechuceně. „Přišli jsme si popovídat s naším synem, to se snad smí. Nebo vás musíme žádat o povolení?"

John se kysele usmál. „Popovídat, jo? Paní Hudsonová mi říkala, že tady na něj celou dobu řvete."

Tim Holmes nadzvedl obočí. „Vaše domácí by se měla starat sama o sebe. Sherlock je náš a my si na něj můžeme křičet, jak se nám zlíbí. Zvlášť s životem, jaký... s vámi... vede," zaprskal vztekle a ohrnul ret. Sherlock si tiše povzdychl.

„Zajímá nás, jak to bude dál. Jestli se nadále nechá vydržovat mužem, co je o polovinu starší než on, a bude mu za to...," hledala Sherlockova matka vhodná slova, „...poslušně po vůli, a nebo se konečně postaví na vlastní nohy a bude žít důstojně a spořádaně, jak se na našeho potomka sluší. Jako Mycroft," zdůraznila důležitě.

Dotčený druh se nadechl k odpovědi, ale náhle se ozval dosud nemluvný Sherlock: „Myc má Johna rád, mami," otočil se k ženě po své pravici a upřel na ni prosebný pohled. „Občas mi pošle nějaké peníze, abych mu tolik nevisel na krku," usmál se na svého milence pokorně. „Zařídil, že si budu moci dodělat školu, až začne nový semestr, zaplatí mi ji. A taky pomáhám paní Hudsonové dole v kavárně, strhává mi to z mé části nájmu. John si mě nevydržuje. Já s ním chci žít. Jsme jako rodina..."

„Rodina jsou muž, žena a děti!" práskl starý Holmes holí do stolu, až všichni leknutím poskočili. „Rodina nejsou dva chlapi, co si ho vzájemně strkají do zadku!"

Nešťastnému mládenci vyhrkly z očí slzy a John toho měl právě tak dost. „Myslím, že byste měli oba dva okamžitě odejít," pokynul rukou ke dveřím, „nebo se něco škaredého stane."

„Vy nám vyhrožujete?" optala se Wanda Holmesová udiveně, ale přece jenom vstala.

„Prostě jděte."

Timothy Holmes ji zastavil zvednutou rukou a přísně pohlédl na svého syna. „Ty," ukázal na něj svou holí a výhružně se pohnul vpřed, „se teď sbalíš a půjdeš s námi. My už z tebe to buzerantství vyženeme. Ostudu nám dál dělat nebudeš!"

Sherlock zavrtěl hlavou. „Nepůjdu, tady je můj domov. Zůstanu s Johnem," vzepřel se otci statečně, i když se mu ruce chvěly. „Miluju ho a jednou si ho vezmu za manžela," šokoval oba rodiče ještě.

Holmesovi jen zalapali po dechu, než se konečně vydali ke dveřím. Brunátný otec se ještě na schodech otočil. „Vybral sis sám. Nejsi náš syn. Už tě v životě nechceme vidět. Jsi pro nás mrtvý," vmetl roztřesenému mladíkovi do tváře a nasupeně dupal směrem dolů se svou chotí za zády. Vchodové dveře se zanedlouho připráskly, až se celý dům otřásl. Zavržený potomek složil hlavu do dlaní.

John zavřel a nerozhodně přešlápl na místě. Poté přisedl na pohovku a sevřel tmavovlasého milence konejšivě v náručí. „Je mi to líto, lásko. Třeba se jim to časem rozleží v hlavě a..."

Sherlock mu přitiskl ruku přes ústa. „Já toho nelituju. Víš, my jsme si nikdy nebyli moc blízcí. Myc byl jejich oblíbený syn, poslušný a bezproblémový. Mě jenom tak nějak trpěli. Asi proto jsem na starší pány," mrkl na něj a uslzené oči mu poťouchle zasvítily. „Nahrazují mi otce, kterého jsem nikdy doopravdy neměl."

Světlovlasý lékař pohoršeně zavrtěl hlavou. „No dovol! Zase tak starý nejsem," zahučel naoko nespokojeně a za trest svého přítele nemilosrdně zlechtal. Když se na něj pak Sherlock položil a vmáčkl ho celou vahou do sedačky, pošeptal mu vzrušeně do ucha: „Chci, abys mi ho strčil do zadku, hned. Ať to stojí za to." Kadeřavý přítel nadšeně přikývl.

V horním bytě v Baker Street 221B bylo najednou spalující horko.