BOJ / Johnlock AU

Kapitola jedenáctá

Sherlock usedl vedle Johna na dřevěnou desku a zkřížil nohy pod sebou. Byla už tma a oba milenci si venku na ohýnku opékali plátky masa, brambory a kousky zeleniny. Být po setmění mimo ochranné zdi budovy se zdálo neopatrné a ještě riskantnější bylo rozdělat oheň, který mohl být vidět pěkně daleko. Jenže Sherlock i John po bezmála čtyřech měsících strávených v lesním útočišti poněkud rezignovali na dřívější ostražitost. Po týdnech, kdy se opakovaně ujišťovali, že do širokého okolí domku nevkročí lidská noha, že jsou v naprostém bezpečí, že se neobjevuje ani náznak toho, že o nich někdo ví, jejich napětí polevilo a oni se snažili zpestřit si poněkud jednotvárný život, jak se jen dalo. Například oslavou Johnových třicátých šestých narozenin začátkem září či občasným říjnovým grilováním. Léto se dávno změnilo v podzim, ale počasí bylo ještě pořád celkem ucházející, když se člověk dostatečně oblékl. Vzduchem poletoval mírný vánek a čechral Sherlockovi neposedné kadeře kolem ucha. John měl právě čerstvý vojenský strojkový sestřih, na který byl zvyklý, toho vítr nijak netrápil.

Mladší muž si náhle položil hlavu na lékařovo rameno. „Johne?"

„Ano, lásko?"

„Až pojedeš zítra nakoupit, vezmeš mě s sebou?"

John se neklidně ošil. „Sherlocku, už jsme o tom přece mluvili. Není to bezpečné. Nemůžeš se nikde ukazovat!" A smířlivěji dodal: „Já vím, že jsi tady pořád zavřený, že se nudíš. Ale nemůžeme tolik riskovat, pochop to. Já jsem obyčejný, nevýrazný, ale tebe by si lidi zapamatovali, věř mi."

Bledý mládenec vzdorovitě našpulil pusu. „Ten oheň venku taky není bezpečný a přece hoří." John si povzdechl. Sherlock náhle prudce vyskočil na nohy. „Co já vlastně můžu chtít? Jsem jen otrok bez vůle a práv a ty jsi můj nynější pán," vmetl překvapenému doktorovi do tváře a zmizel uvnitř stavení.  

Starší muž chvíli vyčkával, ale když se mladík nevracel, namáhavě se zvedl z lavičky a na talíř opodál přendal nedopečenou stravu. Pečlivě uhasil oheň a s baterkou v ruce se vydal na pravidelnou obchůzku kolem chaty. Když se ujistil, že je všude klid, vešel do domu a zamkl. Nedodělané jídlo položil ve světnici na stůl a do krbu hodil další velké poleno. Po Sherlockovi nebylo ani památky. Pár vteřin studoval svou unavenou tvář v poškrábaném zrcadle nad umyvadlem, pak se podrbal ve vousech, opláchl si obličej a vyčistil zuby. Teplý svetr nechal přehozený přes židli. Sebral ze stolu svíčku a pomalu přešel do ložnice.

Sherlockovy věci byly pohozené za dveřmi na podlaze a uražený jinoch ležel na posteli jen v trenýrkách a tričku, schoulený do klubíčka obličejem ke zdi. John nerozhodně přešlápl na místě, než se tiše vydal k lůžku. Svíčku postavil na noční stolek a shodil ze sebe boty, ponožky, kalhoty i triko. Opatrně se natáhl na své obvyklé spací místo, přitáhl si peřinu k bradě a po krátkém zaváhání se hřbetem pravé ruky dotkl Sherlockových zad. Bez odezvy. Opatrně sfoukl plamen a poté jen nehnutě ležel a zíral do tmy. V mysli mu stále zněla Sherlockova zraňující slova. On přece není žádný otrokář. Nedrží ho tu pro své vlastní potěšení, snaží se ho jen chránit.

Netušil, že Sherlock také nespí. Že přemýšlí o tomtéž. Tmavovlasý muž dobře věděl, že to přehnal. Litoval, že ta slova kdy vypustil z úst. Nechtěl být nevděčný po tom všem, co pro něj John udělal. Nechtěl se s ním hádat. Jenže teď nějak nemohl přijít na to, jak se zase usmířit, jak to všechno vrátit zpátky. Cítil dotek Johnovy ruky na svých zádech. Slyšel jeho nepravidelný dech, který mu napovídal, že blonďák leží s očima otevřenýma dokořán. Bezradně skousl ret mezi zuby.

Po chvíli sebral odvahu a přetočil se na záda. Tváří se přitiskl k lékařově paži. „Johne," oslovil ležícího přítele tiše, „nezlob se na mě, já jsem to tak nemyslel. Prosím tě, odpusť mi to. Prosím," žadonil hlasem plným viny.