BOJ / Johnlock AU

Kapitola dvacátá druhá

Paní Hudsonová stála pod štaflemi a přidržovala Johnovi dlouhou řadu barevných světýlek, která neuměle aranžoval do oken horního bytu. Pobrukovala si při tom koledy, byl Štědrý den. Předtím už donesla výtečné cukroví a ještě lepší vánoční pudink, kdesi na půdě dokonce vyštrachala malý umělý vánoční stromek s kýčovitými ozdobami a doktor neměl srdce ho odmítnout. Tak teď ta hrůza trůnila na psacím stole vedle lampy a odřeného notebooku, který Greg Lestrade přinesl před pár dny z policejního skladu jako vánoční dárek. Snažil se tak Johnovi pomoci s hledáním zaměstnání, dokonce mu sám založil e-mailovou adresu. Připojení k internetu milá domácí jako správná moderní důchodkyně samozřejmě měla a vůbec jí nevadilo se o něj nezištně podělit i s nájemníky o patro výš. Armádní veterán si opět vděčně uvědomil, jaké mají se Sherlockem štěstí.

Tmavovlasý mládenec seděl tiše na pohovce a žvýkal vanilkový rohlíček, který mu čiperná dáma pohotově strčila do úst. Ráda se o toho bledého chlapce starala. Vždy byla ochotná Johnovi pomoci a on aspoň věděl, že se o Sherlocka nemusí bát, když nakupoval, či obíhal pracovní pohovory. Byl za to starší ženě neskonale zavázán. Pozval ji i Grega na štědrovečerní večeři a v ložnici pro ně schovával obyčejně zabalené skromné dárky. Vánoce zbožňoval, i když posledních pár let moc šťastné nebyly. Letos si je užije společně s milovanou bytostí a nejbližšími přáteli. Co si víc přát? Z výšky se na Sherlocka zadíval a láskyplně se na něj usmál. Kučeravý jinoch chroupal další sladkou jednohubku a soustředěně pozoroval konferenční stolek před sebou. Světlovlasý lékař zvedl oči vzhůru a zahákl poslední kus světelného řetězu za garnýž. Potom opatrně seskočil ze štaflí a zasunul elektrickou zástrčku do zásuvky. Celý pokoj ozářilo mihotavé barevné blikání. Krása, pomyslel si shovívavě. Jako v cirkuse.

Náhle se ozvalo táhlé zazvonění. Kdosi stál dole u hlavních dveří. Bytná se na Johna tázavě otočila, a když jen pokrčil rameny, se stálým broukáním Tiché noci odešla otevřít. John pohladil Sherlocka po hlavě a vsunul mu mezi zuby další kus cukroví. Vzápětí se paní Hudsonová objevila znovu a nebyla sama. Následoval ji vysoký statný muž s nagelovanými vlasy a hladce oholenou tváří, v poměrně drahém kabátě a značkových botách. V levé ruce svíral černý deštník. Nejprve upřel svůj zrak na sedícího na gauči a pak se představil: „Mycroft Holmes, Sherlockův bratr." Elegantní dáma údivem pootevřela ústa, John se instinktivně přisunul k Sherlockovi blíž. Bledý mladík ale nejevil o příchozího zájem. Mycroft letmo obhlédl pokoj a nakonec natáhl k menšímu lékaři ruku. „Vy musíte být doktor John Watson, těší mě." John mu ji váhavě stiskl. „Škoda, že jsme se nesetkali už dřív," pokračoval nečekaný host nevzrušeně a skenoval nehybného sourozence pohledem. „Prý je na tom dost zle a potřebuje rodinu, aby se postarala."

Blonďákovi chvilku trvalo, než přišel na to, jak se o nich Holmes junior dozvěděl. No jasně. Doktorka Ella Mortimerová jednala na vlastní pěst. Copak se stalo s lékařským tajemstvím? S úšklebkem přimhouřil oči. „Nepotřebuje, zvládáme to i bez vaší pomoci, díky," odfrkl směrem k příchozímu. „Nejevili jste o něj zájem, když mu bylo nejhůř, takže pochybuju, že byste mu teď byli co platní."

Mycroft se zdvořile pousmál. „Sherlock se dostal do otroctví sám, protože se nikdy nenaučil, kdy držet pusu zavřenou. Já jsem za něj u soudu bojoval, to mi věřte. Bohužel to nepomohlo. Ta pokuta, kterou stanovili, byla i na mé poměry příliš vysoká. A říkal jsem si, že mému drahému bratrovi neuškodí, když dostane malou lekci," vysvětloval klidně, a když si všiml, jak se John nespokojeně nadechl, rychle dodal: „Nemohl jsem ovšem tušit, kam to až zajde. Nevěděl jsem, jak krutě s ním zacházejí."

Lékař se ironicky ušklíbl. „Jasně. Nevědět nic je jednodušší."

Mycroft Holmes se na něj dlouze mlčky díval. Poté vzdorovitě našpulil ústa. „Doktore Watsone, Sherlock byl problémový od mala, pořád se dostával do potíží, už od raného dětství. A já jsem ho z nich neustále zachraňoval. O tom vy samozřejmě nevíte nic, znáte ho pár měsíců, já celý život. Ale nebudeme se hádat. Slyšel jsem, že jste pro něj hodně udělal, že se i teď o něj obětavě staráte. Jsem vám za to samozřejmě vděčný. Ale nejste jeho poručník. Sherlock je ve stavu, kdy o sobě evidentně nemůže rozhodovat sám," pokývl hlavou směrem k letargickému brunetovi na pohovce, „a proto je opět na mně, abych jednal v jeho zájmu. Je mi líto."