BOJ / Johnlock AU

Kapitola pátá

Nešťastný doktor jen bezmocně svíral pěsti, když vyšel ze zadních dveří a zamířil k budově B. Stálo před ní luxusní černé auto, honosná limuzína, kterou už někde viděl. Ano, vzpomněl si téměř okamžitě, tenkrát před domem madame Irene. To ne, pomyslel si a rozběhl se dovnitř, na svou zmrzačenou nohu v té chvíli úplně zapomněl. Bez váhání zamířil rovnou dozadu k Sherlockově pokoji. Samozřejmě se nemýlil. Magnussenovy gorily stály přede dveřmi a nedovolily mu vstoupit. „Jsem ošetřující lékař, nemůžete mi bránit jít k pacientovi!" protestoval a snažil se vytrhnout ze železného sevření.

„Pan Magnussen si přeje být se svým otrokem o samotě," odfrkl nezúčastněně hlavní poskok s vysílačkou jménem Victor Trevor. „Bude to jen chvilka."

John alespoň nahlédl dovnitř okýnkem. Charles Magnussen si drze sedl na jeho židli u postele a k naprosto vyděšenému pacientovi se ještě naklonil. Obětavý pečovatel si dobře všiml, jak se Sherlock celý chvěje, křivky na monitoru skákaly nahoru a dolů jako na houpačce. Slizký muž náhle vztáhl ruku a položil ji svému nevolníkovi na tvář, palcem mu přejížděl chvilku po rtech a pak mu ho zasunul do pusy. Něco bezmocnému jinochovi pošeptal a John s nelibostí sledoval, jak Sherlockovi vyhrkly z očí slzy. Nakonec boháč prst vytáhl a přitiskl na spáleninu na mladíkově čele svá odporná ústa. To už na ztrápeného ošetřovatele bylo moc, zběsile sebou cloumal v gorilích tlapách, nedbaje na bolest v rameni, a s křikem kopal do dveří. „Nechte ho na pokoji, nesahejte na něj!" Samolibý otrokář ještě pohladil svou nebohou oběť po vlasech a vyšel z místnosti ven. Přehlédl lékaře od hlavy až k patě povýšeným výrazem a provokativně se usmál. Moc dobře věděl, že má nad situací absolutní moc. Beze slova pokynul svým pohůnkům, aby vztekajícího se zdravotníka pustili, a poté se ladným krokem vydal chodbou pryč. John bezmocně zavrtěl hlavou. Náhle uslyšel výstražné pípání. Sherlock! Jeho tělo se zběsile zmítalo na lůžku v nekontrolovaných křečích, teplota mu vystoupala do závratných výšin, srdce bušilo jako o závod. Jeho přítel byl v mžiku u něj, přitiskl mu ruce na ramena a snažil se zabránit tomu, aby si nějak ublížil. Sestra vpíchla injekci do infuze. Za několik vteřin se situace naštěstí uklidnila. Bledý hrudník se namáhavě zvedal, jak mládenec lapal po dechu, a John mu na obličej na okamžik přiložil kyslíkovou masku a mumlal jakási uklidňující slova, kterým nebylo rozumět. Po chvíli Sherlock otevřel oči a on se na něj povzbudivě usmál. „Už je dobře, jsem u tebe." Pobledlý druh mu vděčně stiskl ruku.

„Věděl jsem, že přijde. On... Nenechá mě na pokoji. Řekl mi... Řekl, že... Že se těší, až zase budeme počítat oka... Oka na řetězu, víš? Zasouval je do mě a já je musel počítat. Strašně to bolelo. Naposledy jich bylo asi devatenáct, pak jsem omdlel," šeptal Sherlock vysíleně a starostlivý ochránce lítostivě zkřivil ústa. „Johne, já mám strach," dodal kučeravý mládenec po chvíli a jeho oči byly potemnělé hrůzou. „Prosím... Dej mi něco, nějaké prášky, ať se už neprobudím. Pomoz mi umřít. Prosím tě."

John jen nevěřícně zíral. Opravdu ho Sherlock právě požádal, aby ho zabil? Vstal ze židle  a pohladil mu tmavé kudrliny na čele. „Ta nechutná stvůra si tě odsud nikdy neodvede, slibuju. Nedovolím to. Zavři oči, Sherlocku, musíš si odpočinout. Já se za okamžik vrátím." Vyběhl z pokoje dříve, než pacient stačil zaprotestovat. Na chodbě si zchladil žáhu na první sestře, která prošla kolem něj. „Jak to, že jste toho zvráceného chlapa pustili k Sherlockovi? Copak nevíte, co mu udělal? Už nikdy k němu nesmí, nikdy, rozumíte mi?" křičel na rusovlasou dívku, která se nezmohla na slovo odporu. Takhle rozčileného doktora Watsona ještě neviděla. Lidé na chodbě se zvědavě otáčeli. John se nadechl k dalšímu útoku, ale byl přerušen zvučným hlasem Sally Donovanové.

„Do mé pracovny, kolego, promluvíme si," pokynula rukou do chodby napravo. „A vy si jděte po své práci," rozehnala formující se dav čumilů. John sklopil oči k zemi a poslušně vykročil směrem ke své nadřízené. V kanceláři se ztěžka posadil na nabídnutou židli a složil obličej do dlaní. Sally ho sledovala se zdviženým obočím. „Johne, váš vztah s tím nebohým hochem začíná překračovat únosnou mez. Já vím, že mu bylo moc ublíženo, a s takovým jednáním nesouhlasím. Taky vidím, že vám na něm záleží. Ale bohužel je to jen bytost bez práv, majetek toho, kdo za něj zaplatil. Z tohoto pohledu to vlastně ani není člověk, je to věc. Věc pana Magnussena, který ji chce co nejdříve zpátky. Ani vy, ani já mu v tom nezabráníme. Nebo snad máte tolik peněz, abyste od něj toho chudáka vykoupil?" Plavovlasý lékař lehce zavrtěl hlavou. „Ten otrok, Sherlock Holmes, tady už dlouho nezůstane. A bude to tak lepší pro nás i pro vás. Musíte se od něj odpoutat," dodala důrazně a pro jistotu ještě poklepala nehtem do stolu.