Just Believing in Hope (TWD) ✔️

1. Kamenný most

Byla zima a já jsem jako každý můj normální den chodila na most, který spojoval naši vesnici a sousední.

Most byl dlouhý a široký.

Byl vyroben z kamenů neobvyklých tvarů.

Nebyly nějak zabroušené, byly to prostě obyčejné kameny, které se někde vzaly a udělal se z nich most.

Most byl tmavě šedý a sám o sobě zvláštní.

Pro mě byl zvláštní.

Vždy, když jsem se po něm procházela, jsem měla pocit, že mi něco říká.

Že je pro mě důležitý.

Něco jako má součást.

Součást mě.

Tenhle kamenný most byl moje nejoblíbenější místo na celé celičké zeměkouli, i na světě.

Most spojoval dva odlišné světy.

Za mostem byla malá vesnice, kde byly hezky upravené domy a žili tam spíše ti bohatší lidé, kteří měli peníze na to, koupit si tak drahý dům.

Já a mý rodiče jsme bydleli na druhé straně mostu - ve druhé vesnici. 

Byla to spíše vesnička.

Žilo v ní sto lidí včetně mě a mých rodičů.

Naše malá vesnička sice nebyla tak hezky upravována jako ta sousední, ale pro mě to byla ta nejlepší vesnička na světě.

Přestěhovali jsme se sem když mi byly dva roky a od té doby tady stále bydlíme.

Můj táta Robert říká, že žijeme na konci světa.

Nedivte se ale tomu, protože to tady tak doopravdy vypadá.

Naše vesnička je na úplném konci.

Leží tam, kam most vede.

Na jeho druhém konci.

Leží na kopci, pod kterým je krásné čisté jezero.

Ve vesničce žili moc milí lidé.

Teda až na našeho souseda - Martina.

Je to kluk, který je o rok starší než já - je mu sedmnáct let a je to strašný debil.

Myslí si o sobě, že je nejlepší a že vše zvládne sám.

Ale nezvládne...

• ~ • ~ •

Šla jsem na můj Kamenný most.

Byla jsem strašně smutná a zničená.

Zemřel mi pes.

Moje Bibi.

Byla pro mě nejlepší kamarádkou od mých osmých narozenin.

Moc jsem si přála psa, tam mi ho rodiče koupili, jenže teď byla pryč.

Stoupla si jsem ve svých teniskách na most.

Byl leden a most byl očividně zledovatělý.

Měla jsem tenisky a byla mi v nich zima.

Vzala bych si zimní boty, ale moje jediné, které jsem dostala na Vánoce, se rozpadly, tudíž jsem neměla jinou možnost.

Tenisky byly zablácené a trochu roztrhané od toho, jak jsem v nich v létě lozila po skále s taťkou.

Mamka tehdy hezky nadávala, protože byly moc drahé.

Teď mi ale bylo úplně všechno jedno.

Už mi ani slzy po obličeji nestékaly.