Just Believing in Hope (TWD) ✔️

14. Krev

Od facky (spíše dvou facek), co mi mamka dala, uběhly už nějaké čtyři měsíce. 

Od té doby se s Ježíšem moc nebavím. 

On ale o všem ví. 

Není hloupý, aby si věci nespojil.

Martin semnou stále nemluví. 

Mamka je na mě milá, když ji poslouchám, nebrečím a nemluvím s Paulem. 

A Richard? 

To je strašný blb. 

Právě sedím u něho a u mamky v "pokoji".

S oběma a s Martinem o něčem debatujeme. 

Spíše oni. 

Já tady jenom sedím a neposlouchám. 

Jediné, co jsem slyšela, bylo to, že ani jeden z nich místním lidem nevěří a že si myslí, že to tady brzy padne. 

Potom mě ale probudila jedna věta... 

,,Musíme to tady obsadit." řekl Richard rozhodně a při tom bouchl pěstí do stolu. 

Já jsem nadskočila. 

Cože? 

Tak to už přehání! 

Nesouhlasím s nimi. 

Nehodlám zradit Ježíše! 

Ti lidi tady byli ke mně, vlastně k nám všem, moc milí.

Nechci a nebudu se podílet na něčem takovém.

Na něčem, co by jim mohlo ublížit.

,,Zanedlouho to tady s takovou padne. Ježíš i Gregory jsou idioti a toto místo akorát zničí. Oba jsou slabí, i lidi tady." přidala se mamka. 

,,Gregory se snadno vzdá, ale Ježíš? Ten se nevzdá." myslel Martin nahlas. 

Začínal být stejný jako Richard.

A to jsem si tehdy ve věznici myslela, že je v pohodě.

Dokonce se mi i líbil.

Já kráva. 

Blb je to! 

,,Pravda. Ježíš se jen tak nevzdá..." prohrábl si Richard vousy. 

,,Musíme to s nimi skončit." řekla mamka. 

,,Ale jak? Ten se dá těžko zničit..." ozval se opět Martin. 

,,Co?! Richarde, Paul byl tvůj přítel! Kolega v práci. Byli jste něco jako nejlepší přátelé! Nemůžeme to tady obsadit! Ježíš se nás tam venku ujal! Kdyby na nás nenarazili, tak by mamka vykrvácela a nás by roztrhali chodci! Zachránil nám životy a vy ho teď chcete zabít?" vykřikla jsem na ně naráz. 

Hlavně tedy na Richarda. 

,,Svět se změnil, holčičko. Už nejsou princezny a jednorožci!" vyštěkl na mě Richard. 

V očích měl jen zlo. 

Začala jsem se ho i bát, ale nemohla jsem se vzdát.

Věděla jsem, že se jim můj pohled na věc líbit nebude.

,,Já s vámi nejsem. Dělejte si co chcete, ale já jsem na Paulové straně. Nehodlám to tady zničit. Ježíš je můj přítel. Dvakrát mi zachránil život." s těmito slovy jsem odcházela.

Ovšem jsem z toho nevyvázla jen tak.

Ani jsem to nečekala.

Richard nezastavil. 

Nenechá si přece nadávat od malého fracka (jak mě nazýval). 

Jednu mi vrazil. 

Chytl mě za levou ruku a než jsem se vzpamatovala, tak mi ostrým nožem přejížděl po ruce. 

Hlavně po mých starých jizvách.

Když umřela Bibi, tak jsem to neunesla a došlo to až k sebepoškozování.

Chtěla jsem křičet, ale zacpal mi pusu. 

Strašně to bolelo. 

Viděla jsem, jak mi po ruce stéká krev. 

Jemu se to líbilo. 

Chtěl té krve mnohem, mnohem víc... 

Nemohla jsem to vzdát! 

Zabil by mě. 

Snažila jsem se ho kousnout do ruky na mé puse a povedlo se. 

Vykřikl a ihned mě pustil.

Utekla jsem.

V mém "pokoji" jsem se zamkla a zabarikádovala. 

Ruku jsem měla skoro celou červenou. 

Krev z ní stékala a kapala na zem. 

Utřela jsem si ji vlhkým ručníkem, omotala obvazem a modlila se, ať je vše v pořádku. 

Vůbec jsem nechápala, jak se o tom, co jsem po smrti Bibi dělala, dozvěděl.

Vrtalo mi to hlavou.

Sedla jsem si na zem, opřela se o zeď a věřila v naději.

Nic jiného mi totiž ani nezbývalo.

Vaše The Girl 91