Just Believing in Hope (TWD) ✔️

6. NAŽIVU

,,Když jsi spadla z toho mostu, tak jsme Tě odvezli do nemocnice. Musela jsi na několik operací. Řekli nám, že to nepřežiješ. V tu chvíli totiž začínala nákaza, nemoc, apocalypsa ,... nebo jak tomu chceš říkat. Po světě začala být velká úmrtnost a lidé co umřeli se začali měnit v mrtváky nebo-li chodce. To jsou Ti venku. Nejdou nijak nasytit nebo zastavit. Slyší, cítí, vidí, chodí,... Všichni to máme v sobě. Jakmile umřeš, proměníš se. Zabít je můžeš jenom jediným způsobem a to je zasáhnutím mozku. Nic jiného je nezastaví. Jsou jich stovky, tisíce, milióny,... V lese můžeš narazit jen na několik z nich, ale taky obrovský stádo, ve kterých se shlukují. Proměněný člověk v chodce už není stejný jako předtím. Lehce se změní i jeho podoba a nejde mu o nic jiného než o maso. Když jsi byla stabilizovaná, tak se dostali i do nemocnice. Odtamtud jsme Tě dostali na bezpečné místo - sem. Jenže nikde není bezpečno napořád. A teď musíme odtud pryč. Už jsi zdravá, ale... nemáš na to. Jsi slabá a ještě jsi žádného nezabila. Nechtěli jsme aby jsi zemřela, ale byla to jediná nejlepší varianta..." řekli mi všichni 3 dohromady. 

,,Chtěli jsme Tě jen ochránit před tímto světem."

,,Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se a ignorovala větu, kterou dodal taťka. 

,,Skoro rok." odpověděla mi mamka. 

,,Musím si to srovnat v hlavě..." vyšlo ze mně nakonec zmateně.

Přesně tak jsem se cítila.

Zmatená. 

• ~ • ~ •

Venku už byla tma a já jsem nevěděla, jestli mám jít spát do té místnosti, kde jsem se probudila a nebo jestli mám spát tady. 

Nakonec jsem spala zde vedle mamky.

Když jsem se další den probudila, tak všichni se někam chystali a mě nic neřekli.

Utekli by mi, kdybych se nevzbudila?

Honilo se mi hlavou. 

,,Dobré ráno." řekla jsem. 

Nikdo mi ale neodpověděl. 

Až mamka se na mě podívala a ,,Dobré i Tobě, Eleonoro." odpověděla mi. 

"Eleonoro" mi nikdy neříkala, ale nijak jsem to neřešila. 

Už se toho změnilo za jeden den tolik, že toto se tomu všemu nemohlo vyrovnat.

,,Kam se chystáte?" zeptala jsem se radši. 

,,Ven." odpověděl mi Martin. 

,,My. Ty nikam." řekl Richard Martinovi. 

,,Co?!" vztekl se Martin. 

,,Zůstáváš tady. Jsi stejně nezkušený jako Eleonora." 

Já jsem to nekomentovala, měl zkrátka pravdu - byla jsem nezkušená. 

Martin byl ale hodně naštvaný. 

Úplně zuřil. 

,,Najdeme nějaké jídlo, zbraně, vodu, potřebné věci, něco co se nám hodí a vrátíme se zpět." oznámil nám taťka. 

,,Buďte opatrní a moc nekřičte." řekla ještě mamka a odešli. 

Zůstala jsem s Martinem sama.

• ~ • ~ •

Nějakou dobu jsme mlčeli, potom se ale Martin postavil a bouchl rukou do stolu 

,,Kurva!" zařval. 

Radši jsem nic neříkala dokud nezačal kopat do věcí. 

,,To Tě jako vážně tak moc štve, že nemůžeš jít s nimi? To je důvod pro to, abys tady křičel a kopal a bouchal do věcí?" 

,,Ty tomu nerozumíš." 

,,A proč bych nemohla?" 

,,Včera ses probudila. Vždyť ani pořádně nevíš co se děje." 

,,Jak to myslíš?" 

,,Nijak." 

,,Vždyť venku můžeš zemřít. Buď rád, že nemusíš riskovat život..." 

,,No právě." 

,,Co?" 

,,Nic." řekl. 

Stoupl si a odešel na druhý konec místnosti. 

Tam si sedl a zády se opřel o zeď. 

,,A co ty nápisy 'MRTVÍ' na těch dveřích na chodbě?" zeptala jsem se ho po dlouhém tichu.

Neodpovídal. 

,,Hej." řekla jsem, když jsem přišla k němu a lehce ho kopla do nohy. 

Neodpověděl mi na to nic. 

,,Jsou za těmi dveřmi mrtví? Teda mrtváci?" 

,,Ne." odpověděl mi. 

,,Jsou za nimi mrtví." řekl asi po třech minutách. 

To jsem už seděla vedle něho opřená o tu stejnou stěnu jako on. 

Věděla jsem2, že o tom nechce mluvit. 

,,Máš křídu?" zeptala jsem se tedy. 

,,Co?" 

,,Jestli máš křídu, se Tě ptám." 

,,Jo, mám. Bílou."

,,Bílá je super." 

Neodpověděl. 

Vstal a zašel pro ni k sobě do batohu. 

,,Na." řekl mi, když mi ji podával. 

,,Díky." 

Vstala jsem a šla jsem do vedlejší místnosti.

,,Hej. Kam jdeš?" volal za mnou. 

Otevřela jsem ale další dveře a byla jsem v místnosti s proskleným stropem. 

Sem jsem ale taky nešla. 

Otevřela jsem další dveře a ocitla jsem se na chodbě. 

Běžela jsem na její konec - k "mé místnosti". 

Místnost byla stále otevřená. 

Zavřela jsem dveře a na dveře bílou křídou napsala "NAŽIVU".

Martin, který stál za mnou, mi položil ruku na rameno a usmál se.

Už jsme nebyli nepřátelé, ale přátelé.

Vaše The Girl 91