Just Believing in Hope (TWD) ✔️

7. Sami

S Martinem jsme seděli v "naší" místnosti na spacákách.

Martinem našel v batohu karty a tak mi ukazoval nějaké triky a kouzla a potom jsme hráli hru prší.

,,Vítěz!" řekla jsem nadšeně, když jsem položila poslední kartu - 4 pikovou na jeho 2 pikovou.

,,Ach jo. Na Tebe já prostě nemám." lehl si na spacák.

Já jsem karty vrátila do krabičky a zakryla se dekou.

,,Neměli by se už vrátit?" zeptala jsem se Martina.

,,Nevím. Asi. Ale mohlo se stát cokoliv. Třeba jsou v nějaké budově obklíčené z venku mrtváky a musí počkat až odejdou. To taky netrvá chvíli."

,,Hm. To je možné."

Doufala jsem, že budou v pohodě.

Trochu jsem se i bála.

Martin si toho všimnul.

,,Určitě budou ale všichni v pohodě." utěšoval mě.

,,Snad." řekla jsem a přemýšlela jsem nad tím co by bylo kdyby se nevrátili.

Asi jsem usnula.

• ~ • ~ •

Probudila jsem se ještě skoro za tmy.

Moje hodinky mi ukazovaly, že je pět hodin ráno.

V místnosti byla tma, ale i tak jsem se po ní rozhlížela a dívala jsem se, jestli se náhodou nevrátili.

Začala jsem šahat ve tmě kolem sebe, jestli nenahmatám mamku.

Naráz jsem něco cítila...

,,Á!" vykřikl Martin.

,,Co-co-co se děje?" koktal vyděšeně v šoku.

,,Promiň. Nic. Já..."

Posadil se a rozsvítil malou lampičku.

Lekla jsem se.

,,Co se děje?" zeptal se a posvítil na mě.

Musela jsem vypadat strašně.

,,Nic. Promiň že jsem Tě vzbudila." řekla jsem trapně.

,,To tak normálně šaháš kolem sebe?"

,,Ne... zkoušela jsem nahmatat mamku, ale není tady. Fakt, fakt promiň, že jsem Tě vzbudila. Byl to blbý nápad. Měla jsem počkat až vyjde Slunce..." omlouvala jsem se mu.

Na tohle mi nic neřekl, ale potom konečně prolomil to trapné ticho.

,,Byl jsem včera dlouho do noci vzhůru. Nevraceli se, a tak jsem šel spát. Ty jsi usnula zanedlouho jak jsme dohráli poslední hru prší."

,,Jo to je možné."

,,Nemáš hlad?" zeptal se mě.

,,Od té doby, co jsi se probudila, jsi nic nejedla. To jsme Ti předtím dávali výživu těmi hadičkami. No... moc tomu nerozumím."

,,Jo, no. Chápu "

Vstal a zašel pro čokoládové sušenky.

Jedny dal mně a druhé sobě.

Ještě nám vzal dvě petky s vodou.

Pramenitá voda jemně perlivá - stalo na obalu lahve.

V tu chvíli mě napadla hra - flaška.

Zatočila jsem flaškou, což šlo hůř, jelikož byla plná a vršek směřoval na Martina.

,,Pravda nebo úkol?" zeptala jsem se ho.