Seděla jsem na zemi skloněná k mamce, schovaná za skálou a u hlavy jsem měla pistoli.
,,Pomalu se otočte s rukama nad hlavou." řekl muž za mnou.
Richard a Martin to udělali, mamka zvedla ruce s velkou bolestí a postavila se.
,,Richarde..." vydechl ten muž za mnou.
Cítila jsem, jak pistol u mé hlavy už netlačí na temenní kost.
Pustil mě.
Otočila jsem se na toho muže.
Měl hnědé dlouhé vlasy, na kterých měl šedou čepici a obličeji mu zdobily hnědé vousy.
Na sobě měl tmavě šedou bundu (nebo co to bylo) a na ní ještě kožený "plášť".
Sice bylo celkem teplo, protože byl březen... ale OK.
V obličeji měl udivený a překvapený výraz, možná i trošku šťastný.
Pistoli schoval do pouzdra u opasku hnědých kalhot.
Za ním stál ještě jeden muž, byl to asi Korejec, nebo zkrátka Asiat.
Ten také svou pistoli schoval.
Richard a ten dlouhovlasý muž se objali.
Museli se znát.
Dlouhovlasý muž se opatrně podíval mamce na rameno.
,,Kilometr odtud máme auto, kterým jsme přijeli z našeho táboru. Máme tam i doktora. Pomohl by vám." řekl.
,,Vážně?" vydechl Richard.
Dlouhovlasáč přikývl.
,,Můžete tam zůstat jak dlouho chcete."
Co? On nám nabízí místo v jejich táboře?
To se mi jaksi nezdálo.
V dnešní době, kdy se lidé zabíjí mezi sebou pro trochu jídla, vody nebo pár nábojů a nebo jen tak?
Nezdálo se mi to.
Dlouhovlasáč ovázal mamce rameno a vyrazili jsme.
První šel Dlouhovlasáč, za ním mamka s Richardem, potom Martin, za ním já a nakonec šel ten Asiat s nějakou zbraní v ruce a díval se všude okolo sebe, jako kdyby se bál, že máme někde další lidi, ale my by jsme měli být ti, kteří se bojí, protože nás odváděli někam do nějakého tábora.
Byla jsem tak zamýšlená nad tím, jak to v tom táboře vůbec vypadá, že jsem si ani nevšimla, že proti nám šlo asi deset chodců.
V klidu jsem si šla, ale probudila mě až slova Dlouhovlasáče...
,,Pozor. Chodci. Musela je přilákat ta střelba z věznice." ,
,Jak víš o té střelbě?" zeptal se Richard.
,,Ta sem přilákala i nás." odpověděl a vytáhl si nůž.
To udělal i Asiat, Richard, mamka a Martin.
Já jsem se začala klepat.
Skoro rok jsem prospala ve věznici a další rok jsem tam byla zalezlá a ani jsem nevyšla ven, takže jsem neměla příležitost nikdy žádného zabít.
Když jsem se podívala na Richarda a ostatní, tak to vypadalo jako hračka.
Takže jsem si taky vytáhla nůž, protože jsem upoutala pozornost jednoho tlustého mrtváka.
ČTEŠ
Just Believing in Hope (TWD) ✔️
Fiksi PenggemarEleonora se probudí do světa, kterému vládnou mrtváci. Má vůbec nějakou šanci přežít? Potká i nějaké skupiny, přijmou ji mezi sebe a nebo ne? Eleonora hned pochopí, že apocalypsa lidi změní. Příběh o ztrátě, ale i o lásce, přátelství a naší oblíb...
