Just Believing in Hope (TWD) ✔️

13. Facka

Nadšeně jsem běžela ze školy domů. 

Těšila jsem se, až se pochlubím taťkovi s tím, že jsem dostala jedničku z velké písemky z matiky. 

Tak moc jsem se na ni učila! 

Také jsem dnes chtěla jít s Bibi na cyklostezku se proběhnout a po cestě domů si koupit zmrzlinu. 

Rychle jsem otevřela dveře od domu a běžela do obýváku, kde rodiče většinou sedí a dívají se touto dobou na televizi.

,,Hej hej! Hádejte, co se dneska stalo! To mi neuvěříte!" volala jsem na ně už z chodby. 

Když jsem vešla do obýváku, tak něco nebylo v pořádku. 

Mamka seděla na gauči a brečela.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se opatrně. 

,,Bibi..." 

Začala jsem brečet.

Probudila jsem se celá zpocená a v šoku. 

Bylo to tak živé.

Jako kdybych to celé prožila znovu.

Už jsem byla na Hilltopu měsíc, takže byl čas jet na nějakou výpravu pro zásoby. 

Dnes jsem měla jet s mamkou, Richardem, Martinem a Ježíšem do starého supermarketu v nejbližším městě. 

Když jsem byla menší, tak jsem tam chodívala s tátou nakupovat, potom to tam ale na nějakou dobu zavřeli. 

A až to otevřeli, tak jsme do něj už nechodili. 

Celkem jsem se těšila, že se vrátím na místo, kam jsem jako malá ráda chodívala. 

Za tu dobu, co jsem tady strávila, jsem s mamkou vůbec nemluvila. 

Od smrti mého otce semnou nemluvila. 

Já jsem s ní ani mluvit nechtěla. 

Když mi umřel otec, tak se na mě vykašlala. 

V tu dobu jsem ji potřebovala nejvíce a ona za mnou ani nepřišla, neobjala mě, nezeptala se, jak se mám,... nic. 

Nad tímhle vším jsem přemýšlela, když jsem seděla v autě vedle Martina a mamky. 

Richard s Ježíšem seděli vepředu. 

Celou cestu nikdo nic neřekl. 

Nebylo co říkat. 

Mamka moc Ježíše nemusela, což bylo dosti viditelné. 

Richard mě nesnášel už od té doby, co jsem se probudila, navíc Martin ani mamka semnou už dlouhou dobu nemluvili.

Martin Ježíše skoro neznal a Ježíš neměl žádný nápad, o čem se s Richardem bavit. 

To ticho bylo hrozné. 

Šlo vidět, že to bylo všem nepříjemné. 

,,Ještě chvíli a už tam budeme." řekl konečně Ježíš. 

Chtěla jsem nějak navázat na jeho větu, ale vypadlo ze mě jenom...

,,Dobře." 

Tak moc jsem přemýšlela co dál říct, že jsem si ani nevšimla, že jsme zastavili a všichni už vyšli z auta.

,,Tak pojď." probudil mě až Ježíšův hlas. 

,,Snažila ses." pochválil mě až venku.

Věděla jsem jak to myslel a byla jsem za to i ráda.