Just Believing in Hope (TWD) ✔️

19. Zachránce

Byla jsem ve tmě. 

Všude okolo mě byla tma. 

Že by už byla noc? 

Neviděla jsem ani žádné hvězdy.

Podívala jsem se dolů – na zem, ale žádná pode mnou nebyla. 

Pode mnou nebylo nic. 

Začala jsem padat a padat a padat...

Probudila jsem se s velkým cuknutím. 

Hlava mě strašně bolela cítila jsem, jak kapička potu na mém čele stéká dolů.

Bála jsem se otevřít oči, ale zvědavost byla silnější než strach. 

Byla jsem v nějakém dřevěném domě.

Vypadalo to jako stodola.

,,Daryle?" šeptla jsem potichu. 

Nic. 

Žádná odpověď. 

Začínala jsem se bát a to hodně. 

Je normální, že moc nemluví, ale tohle mi přišlo divné. 

Nechtěl by mě přece děsit, nebo ano? 

Postavila jsem se tedy a porozhlédla se po stodole. 

Nic zajímavého jsem nespatřila.

Zamířila jsem tedy ke dveřím. 

,,Heleme se kdopak se nám to probral." ozvalo se zamnou. 

Ten hlas jsem znala. 

Ten hlas děsil. 

Pomalu jsem se otočila na tu osobu.

,,Richarde." vydechla jsem vystrašeným hlasem. 

Můj strach se mi nepovedl skrýt.

,,Tak ty si mě ještě pamatuješ? Pamatuješ si ještě i svou matku?" 

,,Co jsi jí udělal?!" vyjela jsem po něm. 

,,Vlastně nic..." řekl. 

Moje matka vyšla ze stínu. 

Ano, byla to ona. 

Vzhledově vypadala úplně stejně, jako když jsem ji viděla naposledy.

Tedy až na její pohled. 

Její oči byly ledově chladné. 

Vypadalo to, že mně vůbec nepoznává. 

Dívala se na mě jako na vraha. 

,,Mami?" 

Žádná odpověď. 

Začínala mi nahánět hrůzu. 

Pomalu jsem začala couvat ke dveřím a chtěla utéct. 

Slyšela jsem venku déšť a také přicházející bouřku. 

Opatrně jsem sáhla na dveře a kulka z Richardové pistole skončila v mé noze. 

S křikem jsem spadla na zem. 

Po obličeji mi stékaly slzy a v noze mi škubalo. 

Richard se jenom smál. 

,,To kvůli Tobě nás vyhodili z Hilltopu! Za všechno můžeš ty!" zařval a střelil do mě ještě jednou. 

,,Áággrhh!" zakřičela jsem. 

Matka tam jenom stála jako socha. 

Přála jsem si, aby mě ta další kluka zabila.