Ve dveřích stál taťka.
,,Tati?" promluvila jsem tázavě.
Vypadal jinak.
Nedíval se na mě stejně jako normálně.
Díval se na mě tak chladně.
Jako kdyby mě ani nechtěl vidět a nebo byl ze mě zklamaný.
Chtěla jsem jít k němu blíž, ale pouta mi to nedovolila.
Vypadal unaveně.
Byl celý takový... špinavý.
Jeho vlasy byly mastné a za opaskem měl nůž, který byl od krve.
Nic jsem nechápala.
,,Co se to děje?" zeptala jsem se.
Taťka ke mě přišel a pouta mi sundal.
Všechno to udělal v tichosti.
Ani do očí se mi při tom pořádně nepodíval.
,,Měla jsi zemřít, Noro. Měla. My jsme ale byli tak sobečtí." řekl mi.
Nic jsem nechápala.
Chtěli abych zemřela?
Proč?
Už mě nechtěli?
Neměli mě už rádi?
Udělala jsem něco špatného?
,,Tati, co je to za blbost? Já... já vůbec ničemu nerozumím. Kde je máma? Proč jsou v oknech ty deky a proč, proč jsem měla sakra ta pouta?" zvýšila jsem hlas.
,,Ztiš se."
,,Proč?!" vykřikla jsem vynervovaně.
Děsil mě.
Tato celá místnost mě děsila.
Chtěla jsem jen jít domů.
Ničemu jsem nerozuměla.
Taťka mi dal jeho ruku na pusu
,,Uslyší Tě." okřikl mě šeptem a když si byl jistý, že už nic takového neudělám, tak ji sundal.
,,Kdo?" zeptala jsem se.
Měla jsem strach v očích.
Hrozilo nám nějaké nebezpečí?
Proč jsme tedy nešli na policii a schovávali se místo toho v nějaké špinavé místnosti?
,,Ti tam venku. Ti mrtví." řekl.
Vaše The Girl 91
ČTEŠ
Just Believing in Hope (TWD) ✔️
FanfictionEleonora se probudí do světa, kterému vládnou mrtváci. Má vůbec nějakou šanci přežít? Potká i nějaké skupiny, přijmou ji mezi sebe a nebo ne? Eleonora hned pochopí, že apocalypsa lidi změní. Příběh o ztrátě, ale i o lásce, přátelství a naší oblíb...
