Just Believing in Hope (TWD) ✔️

8. 26.3.2011

Když jsme byli v našem objetí, tak jsem se cítila bezpečně. 

Měla jsem pocit, že je vše jako předtím.

Teda až na to, že je Martin normální. 

Na chvíli jsem zapomněla v jakém světě se to nacházíme. 

Hladil mě rukou po zádech a lehce semnou houpal do stran. 

To mě začínalo uspávat. 

V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že tady zůstal semnou. 

Mé hodinky ukazovaly, že je 6:08 hodin - celkem ještě brzo. 

Přemýšlela jsem nad vším možným, ale hlavně nad tím, kdy už se vrátí. 

Ne, že by mi s Martinem nebylo dobře, to ne! 

Právě na opak, ale už byli prostě dlouho pryč. 

Těšila jsem se, až je uvidím. 

Moc ráda bych jim teď řekla, jak moc je mám ráda a jak moc mi chyběli.

,,Děkuju." řekla jsem tiše. 

Martin se odemně odtáhl. 

,,Za co?" zeptal se. 

,,Za všechno." odpověděla jsem mu a usmála se. 

Dívala jsem se do jeho modrošedých očí. 

Chtěla jsem mou ruku zabořit do jeho krásných hnědých vlasů, ale v tu chvíli se rozletěly dveře.

S Martinem jsme se od sebe rychle odtrhli dříve, než do nich někdo vešel.

Vběhli dovnitř mamka s Richardem, kteří byli pokryti krví a podpírali taťku.

,,Tati!" vykřikla jsem zděšeně. 

,,Honem! Přineste nějaké obvazy a ručníky!" zařvala na nás mamka. 

Já jsem se rozběhla do rohu, kde jsme měli zásoby. 

Vzala jsem plnou náruč obvazů a tři ručníky, které jsem viděla. 

Martin šel zatím pomoct mamce a Richardovi s taťkou. 

Odnesli ho do místnosti na chodbě. 

Dali ho hned do prvních dveří, které uviděli a nebylo na nich "MRTVÍ".

Ta místnost byla vzhledově úplně stejná jako ta, ve které jsem se probudila. 

Martin dal na postel deku a mamka s Richardem na ni položili taťku. 

Krvácel z pravého boku (z jeho strany). 

,,Eleonoro odejdi." řekla mamka. 

,,Co? Ne!" 

,,Řekla jsem Ti, ať odejdeš. A ty taky, Martine. Hned!" zařvala na nás. 

Začala taťkovi sundávat tričko. 

Já jsem tam stála a k odchodu jsem se neměla. 

Jenom jsem přihlížela. 

Nemohla jsem se donutit k pohybu.

Richard mě a Martina chytl a vyhodil za dveře, které zavřel a zamknul. 

Spadla jsem na zem, ovšem nezůstala jsem na ní dluho.

Slyšela jsem jen taťkův křik a sténání. 

Bouchala jsem na dveře a křičela na ně, ale bylo to zbytečný.

Taťkův křik naráz přestal. 

V tu chvíli jsem přestala křičet a bouchat na dveře. 

Martin, který mě předtím odtahoval od dveří, toho taky nechal. 

Držel mě za pas a oba jsme se dívali na dveře, jako kdybychom mohli vidět za ně. 

Ale nic. 

Vůbec nic jsme neslyšeli. 

Za dveřmi bylo naráz úplné ticho. 

,,Hej!" bouchla jsem do dveří. 

,,Sakra!" zařvala ještě víc.

 Rukou jsem zběsile mlátila na dveře.

Brečela jsem.

Už jsem ani nestála na nohách. 

Spadla jsem opět na zem. 

Čelo jsem si opírala o zeď a nehty zadírala do šedé hnusné zdi chodby.

Martin se mě chtěl dotknout, obejmout mě, uklidnit, já jsem ho ale pokaždé odstrčila. 

Taťka se ke mě teď nechoval úplně nejlépe po tom, co jsem se probudila, ale apocalypsa změní lidi. 

Ne jenom v mrtváky.

Změní i ty živé. 

Už z nich nejsou takoví stejní lidé jako před tím. 

Ovšem stále to byl můj taťka.

Mamka a Richard vyšli z místnosti.

Odešli. 

Za to já jsem do té místnosti vběhla.

Taťka ležel nehybně na posteli.

Byl mrtvý. 

Ve spánku měl díru od nože, které jsem si okamžitě všimla.

,,To je proto, aby se neproměnil." řekl Martin, který stál ve dveřích a všiml si, co jsem tam zkoumala. 

Na zemi byly obvazy od krve a další měl taťka omotané kolem břicha. 

Všechny obvazy byly nasáklé jeho krví. 

Snažila jsem se je rozmotat, abych zjistila co je pod nimi.

Nešlo to. 

Tahala jsem za ně jak nejvíc to šlo, ale nepovedlo se mi to

Martin do mě šťouchl

,,Co je?!" vyjela jsem po něm. 

Podával mi nůž na ty obvazy.

V tu chvíli bych se normálně cítila trapně, ale právě teď jsem necítila pořádně nic.

Jen prázdnotu ze ztráty svého otce, kterou jsem ani nedokázala popsat.

Nůž jsem si od Martina vzala a opatrně jsem začala obvazy rozřezávat tak, abych nepořezala tělo.

Ruce jsem měla od krve a nůž také. 

Hodně to krvácelo.

Rozřezávala jsem poslední vrstvu obvazu. 

Ruce se mi klepaly a já jsem se bála ji rozříznout.

Když jsem ji rozřízla, tak pod ní byla... ,,díra" v břichu.

Spíše měl tedy rozežrané břicho.

Byl pokousaný mrtvákem! 

Nůž jsem upustila na zem. 

Ještě nikdy jsem neviděla pokousaného a už vůbec ne mrtvého člověka. 

,,Jak můžou lidi jíst lidi?" zeptala jsem se, ale na odpověď nečekala.

Martin vzal velké bílé plátno a chtěl taťku zakrýt.

,,Počkej." zastavila jsem ho rychle. 

Sundala jsem taťkovi jeho černý tlustý opasek s nožem a pistolí. 

Pistoli jsem držela v ruce sice poprvé, ale věděla jsem, že ne naposledy.

Společně jsme taťku zakryli bílým plátnem. 

Hned prosáklo krví. 

V místě zranění.

Opasek jsem si zapnula kolem mého pasu i s pistolí a nožem. 

Martin dveře zamknul a nechal mi klíč. 

Už jsem to pochopila.

Vzala jsem bílou křídu a na dveře jsem napsala "MRTVÝ" a "26.3.2011".

Vaše The Girl 91