Just Believing in Hope (TWD) ✔️

16. Dopis

Milá Eleonoro,
omlouvám se. Strašně moc se Ti omlouvám. Omlouvám se Ti za to, co jsem Ti dělal před tímto vším. Nenáviděla jsi mě a já Tebe taky. Potom jsem si ale uvědomil, že je to naopak. Když mi řekli, že jsi spadla z toho mostu... zkroutil jsem se. Omlouvám se za to, co jsem si udělal. Už jsem nemohl dál. Ty ale můžeš a všechno tohle přežiješ. Zvládneš to. Věřím v to. Nebuď kvůli mě smutná. Musíš být silná a zapomenout na mě. Musíš odtud utéct. Chtějí Tě zabít. Tenhle svět změnil lidi. I ty dobré. Ale Tebe udělal ještě silnější.
Snad se tohle dostane do Tvých rukou. Nevzdávej se.
Miluju Tě.

S láskou,

                                        Martin

Po obličeji se mi kutálely slzy. 

Musela jsem být silná, ale nezapomenu.

Nikdy nezapomenu.

Dopis jsem si schovala do kapsy od kalhot. 

Vzala jsem do dlaní jeho krásný obličej. 

Byl už bílý a mrtvý, mně to ale nevadilo. 

Hladila jsem ho po vlasech a po obličeji. 

Měl úžasné krásné vlasy dlouhé skoro až po ramena a dlouhé řasy, jejichž délky jsem si všimla až teď.

Vzala jsem si nůž a pramen jeho krásných vlasů jsem mu uřezala. 

Z hlavy jsem mu vytáhla nůž, který jsem si vzala a lehce ho políbila na rty.

,,Taky Tě miluju." šeptla jsem a opustila místnost.

Věděla jsem co musím udělat. 

Věděla. 

Ale nemohla jsem tam nechat Martina jen tak ležet. 

Musela jsem jim to říct - matce a Richardovi.

Stála jsem u jejich vozu a přemýšlela jak jim to říct. 

Mé oči ale sklouzly k oknu.

Matka a Richard... oni... spolu spali.

Do očí se mi hrnuly slzy, já jsem si je ale otřela a snažila se uklidnit.

Jak mohla taťku jen tak podvést? 

A proč zrovna s ním? 

Záleží jí vůbec na mě?

Byla jsem jak rozumu zbavená. 

Běžela jsem do mého vozu a do batohu si naházela všechny mé věci. 

Ježíšovi jsem dala dopis pod jeho dveřmi.

,,Promiňte mi to." šeptla jsem, když jsem se naposledy podívala na Hilltop zevnitř a zmizela v tajné podzemní únikové chodbě.

Vaše The Girl 91