Dvě tváře [Dramione]

31. Budu na tebe čekat

Draco:
Ani nejde popsat, jak moc jsem šťastný. Popravdě jsem si myslel, že i když si vzpomene, tak že se nic nezmění, ale ona mě pořád miluje!

Asi je zvláštní se usmiřovat v noci u jezera a nebýt na hradě, ale co už. Byli jsme spolu sami a ničím nerušeni.

,,Co budeme dělat, Draco?" Zeptala se starostlivě po chvíli ticha Hermiona.

,,Nemůžeme být spolu... Je to hodně riskantní." Řekl jsem se sklopenou hlavou.

,,Draco..." Pošeptala zlomeně a pohladila mě po tváři. Poté mě chytla za ruce.
,,Budu na tebe čekat." Řekla a z očí jí stekly první slzy.

,,Pamatuj si, že jsem tě vždy miloval, miluju a milovat budu." Řekl jsem s roztřeseným hlasem, ale plně rozhodnutý.

,,J-já tebe taky." Zakoktala smutně. To už jsem nevydržel a musel jsem ji naposledy políbit. Netroufl jsem si odhadnout tu dobu, kdy jsme si navzájem vraceli polibky. Prostě jsme tam seděli, líbali se a bylo nám všechno okolo úplně jedno. Válka se blíží a oba dva můžeme zemřít. A to jen kvůli beznosému tupci, který si usmyslel, že ovládne kouzelnický svět.

,,U-už bych měla jít." Řekla, když jsme se od sebe odtrhli. Pohladila mě po tváři, objala mě a pomalu se začala vracet k hradu.
Díval jsem se tím směrem, kterým odešla, ještě dlouho a poté jsem se taky vydal zpátky do hradu. Nasadil jsem svou ledovou masku a snažil se potlačit všechny city zpět tam, kam patří.

Hermiona:
Odešla jsem, co nejrychleji to šlo. Popravdě mi po tváři volně stékaly slzy a já jsem rychle došla do společenky a násladně do své ložnice. Na posteli jsem si zadělala závěsy a pro jistotu použila utišující kouzlo, kdybych neudržela vzlyky anebo měla noční můry, což se mi bez Draca může klidně stát.

Do říše snů jsem se pro dnešek nevydala vůbec. Nemohla jsem usnout a celý zbytek noci jsem přemýšlela. A co je ještě horší?! Dnes máme vyučování a první hodinu lektvary se Zmijozelem. Je těžké nebýt spolu, když se milujete.

Zrovna, když jsem si myslela, že možná konečně usnu aspoň na pár minut, tak se ke mně do postele přiřítila Ginny se slovy, že už jdeme na snídani. Samozřejmě se hned zarazila a sedla si na postel vedle mě.

,,Herm? Pro Merlina! Co se ti stalo?" Zeptala se starostlivě.

,,Nemohla jsem spát... A-" Už jsem to nedokončila, protože mě přerušila.

,,Kvůli čemu? Noční můra? Draco?" Ptala se a já jsem ji naznačila, ať už je zticha.

,,Nech mě to doříct! A nepřerušuj mě! V noci se mi zdál sen a vzpomněla jsem si, jak jsme s Dracem vyryli ty symboly do stromu. Nebyla bych to já, kdybych tam nešla. No a hádej, kdo tam byl?! Samozřejmě že Draco. Nemohla jsem tam jen tak stát a sledovat ho, tak jsem mu skočila kolem krku, brečela a pak jsem mu všechno řekla. Nakonec jsem se rozhodla, že chci zpátky ty vzpomínky a pak se to stalo. Použil kouzlo, aby mi je vrátil a já jsem viděla všechno. Ginny, Draco je úžasný a já jsem se ho musela vzdát!" Vychrlila jsem ze sebe páté přes deváté a obličej schovala do dlaní.

,,Počkej... Cože?!" Podívala se na mě Ginn.

,,Slyšela jsi dobře. A ještě horší je to, že náš vztah už neexistuje! Nemůžeme být spolu! Kvůli ty-víš-komu!" Vykřikla jsem a Ginny div už dávno neodešla.

,,Hermiono, teď mě dobře poslouchej." Řekla a chytila mě za ruce, abych se na ni podívala. ,,Pokud se opravdu milujete, tak se vaše cesty zase spojí a budete spolu. Ber to jako zkoušku vašeho vztahu. Myslíš si, že kdyby ta láska nebyla opravdová, tak by sis jen tak vzpomněla díky snu na něco, co mělo být z tvé paměti pryč?! Ne, nevzpomněla! A já vím, že tě Draco miluje, jinak by to pro tebe všechno neudělal." Vysvětlila a pevně mě objala.

,,Děkuju, Ginny." Zašeptala jsem smutně a měla jsem co dělat, abych udržela slzy na uzdě.

,,A teď pojď na snídani. Musíš přijít na jiné myšlenky." Řekla po chvíli objímání a povzbudivě se na mě usmála.

,,Dobře..." Souhlasila jsem a šla. Bylo mi jedno, že vypadám strašně kvůli neprospané noci. Nic už jsem neřešila. Vlastně mi je pořád vše jedno. Když nemám Draca, nemám nic.

Došly jsme do Velké síně a já jsem se neodvážila ani koutkem oka zavadit o stůl Zmijozelu. Už jen to, že se tuto noc vše změnilo bylo vyčerpávající. Sedla jsem si ke stolu a ani jsem nepozdravila Harryho s Ronem. Zaprvé, jsem na ně pořád naštvaná, že mi neřekli o Dracovi a mně. Zadruhé nemám dnes na nic náladu.

,,Hermiono?" Řekl potichu Harry.

,,Hm?" Zareagovala jsem nepřítomně.

,,Omlouváme se za včerejšek. Všichni. Mysleli jsme, že bude lepší, když to budeš vědět, ale-" Začal vysvětlovat, ale já jsem ho přerušila.

,,To je v pořádku." Odpověděla jsem až moc klidným hlasem a pokusila se o úsměv.

,,Nevypadáš tak... Totiž... Vypadáš, jako kdybys celou noc nespala. Stalo se něco?" Vyptával se dál.

,,Fajn. Nespala jsem! Vzpomněla jsem si ve snu! Pak jsem byla v noci u jezera! Potkala jsem tam Draca! Vrátil mi další vzpomínky! Nemůžeme být spolu! Spokojený?!" Vyjela jsem na něj ve zkratce.

Harry se na mě zaskočeně podíval.

,,P-promiň." Špitla jsem po chvíli.

,,Ne. To já se omlouvám. Neměl jsem se ptát." Řekl Harry a pohladil mě po ruce, kterou jsem měla na stole.

Pousmála jsem se. Tentokrát upřímně, protože mi Harry zase dokázal, že tu pro mě vždy je.

Draco:
Na snídani se nic moc nestalo. Jen jsem zahlédl, jak Hermiona něco vykřikuje na Harryho a jediné, co jsem z toho pochytil, byla slova ,,vzpomněla" a ,,spolu". Oba trpíme, ale nemůžeme dál riskovat. Jediné, co mě ujišťuje v tom, že s Hermionou máme ještě šanci, je to, že mi včera řekla, že na mě bude čekat.

První hodinu jsme měli lektvary... S Nebelvírem. Musí nás Merlin tak mučit?! To poslední, co jsem chtěl, bylo vidět Hermionu, jak je zničená a duchem nepřítomná. Budu to muset nějak překousnout.

,,Draco?" Slyšel jsem za sebou a nepatrně jsem zrychlil krok. ,,Draco!" Teď už ten hlas byl hlasitější. ,,Pro Merlina, stůj!" Slyšel jsem a přede mnou stála zrzka.

,,Potřebuješ něco, Ginn?" Zeptal jsem se chladným hlasem.

,,No, vlastně jo. Chci ti jen říct, ať si neděláš starosti o Hermionu. Ona je silná. I když se poslední rok otvírá slabosti, tak se o ni nemusíš bát, ona to všechno zvládne." Řekla a pousmála se na mě.

,,Co by měla zvládnout?" Zeptal jsem se nechápavě.

,,Vím, že jste se v noci potkali u jezera. A já ti slibuju, že se postarám, ať na nic z toho nemyslí a je šťastná." Řekla a starostlivě si mě prohlédla. Uhnul jsem pohledem.

,,Super." Odpověděl jsem nepřítomně a chtěl jsem jít dál.

,,Super? Vážně, Draco?" Zeptala se posměšně.

,,A co ti mám na to říct? Že mě to ubijí ji takhle vidět? Že bych chtěl vše tak, jak to bylo? Že se o ni bojím víc než o sebe?" Vychrlil jsem ze sebe a tázavě se na ni podíval. Lítostivě se na mě podívala a povzbudivě stiskla mou ruku.

,,Já vím, Draco." Zašeptala po chvíli a nakonec se mě pustila a odešla.
Já jsem dál nepřítomně pokračoval do učebny lektvarů.

Tak a příště nás čeká již zmiňovaná hodina lektvarů⚗

💜Kiki💜