Dvě tváře [Dramione]

29. Vzpomínky 1/2

Hermiona:
Objevila se první vzpomínka...

Šla jsem ze snídaně a najednou mě Malfoy popadl za hábit a táhl někam pryč.

,,Co děláš Malfoyi?! Proč mě někam táhneš?!" Vykřikla jsem naštvaně.

,,Myslím, že by jsme si měli něco vyjasnit Grangerová... A ne neberu jako odpověď." Řekl vážným tónem a já jsem se na něj nechápavě podívala.

,,Co by jsme si měli asi tak vyjasnit Malfoyi?!" Zeptala jsem se.
,,Vůbec nechápu o čem mluvíš!" Dodala jsem. Draco se na mě podíval a opřel mě o zeď. Cítila jsem se zvláštně.

Pak se to stalo. Políbil mě. Nebránila jsem se, ale po chvíli jsem se od něj odtrhla a věnovala mu naštvaný pohled. Nepochopila jsem to a potřebovala jsem co nejdřív najít Ginny.

Když tato vzpomínka skončila, tak jsem se musela trošku pousmát, i když mi bylo spíš do breku. Pamatuju si, jak jsem byla zmatená, když mě poprvé políbil. Hned tuto vzpomínku překryla další.

Scházela jsem poslední schody ke knihovně a zahlédla onoho blonďáka. Musela jsem se pousmát. On si mě poté všiml a taky se pousmál.

,,Ahoj." To bylo jediné, na co jsem se zmohla a pohlédla jsem do jeho krásných bouřkových očí.

,,Ahoj. Myslím, že by jsme my dva měli začít od začátku... Přátelé?" Řekl a natáhl ke mně ruku. Přijala jsem ji a potřásli jsme si.

,,Draco." Řekl.

,,Hermiona." Odvětila jsem.

Poté si mou ruku natočil a dal mi na ni jemný polibek. Usmála jsem se. Chvíli poté jsme si navzájem dívali do očí. Zapomněla jsem na to, co se před dvěma týdnama stalo a začali jsme od začátku.

Po chvilce ticha jsem se rozhodla promluvit.
,,Jak to teď bude? Budeme se normálně bavit i před ostatními nebo se budeme pořád urážet?" Zajímalo mě co odpoví.

To už se vzpomínka rozplynula a objevila se další.

,,Ronalde Biliusi Weasley!!!" Spustila jsem a on sebou jen vyděšeně trhl. Podíval se na mě jako kdybych spadla z Vrby Mlátičky.

,,Co si to u Merlina dovoluješ říkat o Dracovi?! Mě klidně urážej, ale Draca do toho netahej!" Pokračovala jsem. Měla jsem fakt vztek. On pořád nic neříkal. Měla jsem pocit jako kdyby se mi chtěl za chvíli vysmát.

,,Kde jsi byla?" Bylo jediné co řekl.

,,To je jediné co řekneš?! Na to ti fakt odpovídat nebudu, ale věř, že Draco je aspoň pravý kamarád!" Křičela jsem na něj.

Dala jsem mu pěstí přímo do nosu. ,,Toto máš za tu mudlovskou šmejdku!"

Pak jsem ho kopla kolenem přímo do rozkroku. ,,A toto máš za Draca!" Dokončila jsem a pozorovala jak se svíjí v bolestech.

Při této vzpomínce jsem se musela uchechtnout. Zasloužil si to! Zrzoun jeden! A přišla hned další vzpomínka.

,,Co tu děláš?! Nemáš být teď s Parkinsonovou v kuchyni?!" Řekla jsem opět se vztekem i se smutkem a snažila jsem se mu vysmeknout ze sevření.