Dvě tváře [Dramione]

28. Klíč k minulosti

Draco:
Po tom rozhovoru jsem šel do společenky Zmijozelu a zadíval se do praskajícího ohně.

,,Můj ty Merline! Ty mě jednou zabiješ!" Přiběhl do společenky Blaise a snažil se popadnout dech.

,,Neboj se, zatím to nemám v plánu." Ušklíbl jsem se.

,,Vysvětli mi, proč by Grangerovou zabíjel ty-víš-kdo?" Řekl Blaise hned, jak popadl dech a já jsem strnul.

,,To tě nemusí zajímat." Odsekl jsem a užuž jsem se chtěl zvednout a odejít do ložnice, ale Blaise se zvedl a stoupl si přede mě.

,,Tak to teda zajímá!" Řekl a sjel mě vražedným pohledem.

,,Tak to máš teda smůlu." Odpověděl jsem a vrazil do něho ramenem, když jsem odcházel.

,,Pro Merlina! Vy jste oba stejní!" Vyhrkl Blaise a já jsem se na něj nechápavě otočil.

,,Kdo?" Zeptal jsem se chladně.

,,Ty a Grangerová. Ginny mi říkala, že Grangerka taky takhle odchází, když je naštvaná." Odpověděl a já se na něj díval jak na idiota.

,,No vidíš to! Tak si zase zatleskej!" Odsekl jsem a šel opět do své ložnice. Tentokrát jsem zabouchl dveře a zamkl za sebou, aby ten idiot sem nešel. Lehl jsem si a šel hned spát. Už mě nezajímalo, co se děje!

Hermiona:
(Sen)

,,Mám nápad!" Vyjekla po chvíli na Draca a on sebou leknutím trhl.

,,Merlin, jestli mi nechceš způsobit infarkt, tak se uklidni." Řekl mi a já jsem ho probodla pohledem.

,,Najdi něco, čím se dá vyrýt něco do stromu." Řekla jsem rozhodně a on na mě nechápavě pohlédl.

,,Neptej se a dělej." Řekla jsem a on začal poslušně hledat něco ostrého, nebo aspoň nějaký kámen či klacík.

,,Mám tento kámen! Vypadá až nebezpečně ostře." Řekl po chvíli hledání a prohlížel si svůj nález.

,,Super. Pojď k našemu stromu." Řekla jsem a obešla náš strom. Začala jsem tam vyrývat symboly D+H.

,,Pomůžu ti." Řekl po chvíli, chytl mou ruku, kterou jsem to tam vyrývala a společně jsme pokračovali. Po chvilce jsme to měli hotové.

Oba dva jsme se usmívali a poté se políbili. Nádherná a romantická chvilka.

,,Kdyby nastala chvíle, kdy by jsme nemohli být u sebe, tak tady budeme vždycky mít vyryté naše znamení lásky." Řekla jsem a usmála se na něj.

Probudila jsem se a hbitě se posadila. Po tváři mi stékaly slzy... Proč vlastně brečím? Prohnala mi myšlenka v hlavě. Protože jsem si vzpomněla, jak vznikly ty symboly na stromě! Odpověděl další hlásek v hlavě. Ano, je to nemožné, ale já jsem si vzpomněla! Byla jsem v tom snu tak šťastná a teď? Teď si připadám osaměleji, než kdy předtím. Vždyť jsem ho milovala a možná pořád miluju! A jak mám žít šťastný a pohodový život, když to bez něj očividně nejde?!

Seděla jsem na posteli čelem jsem se opírala o své kolena a rukama jsem si zajela do vlasů. Tiše jsem brečela... Nechtěla jsem vzbudit Ginny a ostatní své spolukolejnice. Po chvilce jsem se opatrně zvedla z postele a zamířila ven do útrob hradu. Věděla jsem, kam chci jít. K jezeru!

Tiše jsem šla hradem a vyhýbala se Filchovi a jeho zatracené kočce paní Norissové. Vyšla jsem na školní pozemky a mířila k jezeru. Když jsem tam dorazila, zastavilo se mi srdce... Stál tam on, Draco, u toho našeho stromu a vypadalo to, že si prohlíží naše symboly. Co tady dělá? Šla jsem pomalu a nejistě k němu a zastavila jsem se před naším stromem. Zatím si mě nevšiml. Začaly mi znovu téct slzy po tvářích. Neudržela jsem se, oběhla jsem strom a doslova mu skočila do náruče a plně se rozbrečela. Ze začátku se nechápavě díval kolem sebe, ale nakonec mé objetí opětoval a začal mě hladit po vlasech.

,,Co se stalo, Herm? A co tady děláš tak pozdě v noci?" Zeptal se smutným hlasem po chvilce mého vzlykotu. Neměla jsem sílu mu odpovědět... Prostě jsem ho jen pevněji stiskla a div jsem ho neuškrtila. Také mě stiskl pevněji a ucítila jsem, že mi dal pusu do vlasů.

Cítila jsem, jak si pomalu v našem objetí sedá na zem, tak jsem si sedala postupně s ním, až jsme skončili na zemi a pořád jsme se objímali. Zabořila jsem mu hlavu hlouběji do ramena a zamumlala jsem, že jsem si na něco vzpomněla.

,,Co jsi říkala? Nerozuměl jsem ti." Zeptal se nechápavě.

,,Že jsem si na něco vzpomněla!" Vyhrkla jsem trošku hlasitěji.

,,Počkej... Cože?! A na co?!" Chrlil ze sebe otázky a trochu se odtáhl, aby na mě viděl.

,,Zdálo se mi to ve snu a... Vzpomněla jsem si na tu chvíli, kdy jsme to tu vyryli." Řekla jsem, podívala jsem se na strom. Zase mi zesklovatěly oči a pár slz opět vyšlo na povrch. Draco je pohotově setřel svým palcem a pohladil mě po tváři.
Nemohla jsem tomu uvěřit, že je Draco tak úžasný a já si nic z této jeho skvělé stránky nepamatuju. Teď ten sen byl velká rána pod pas.

,,A co přesně se ti zdálo?" Zeptal se se zájmem v hlase a znovu si mě přitáhl do objetí.

,,Seděli jsme u tohoto stromu a já jsem najednou vyhrkla, že mám nápad. Řekla jsem ti, ať najdeš něco ostrého a ty jsi po chvíli našel kámen. Vzala jsem si ho a začala vyrývat a tys mi po chvíli chytl ruku a vyrývali jsme spolu. Nakonec jsme se políbili a já jsem řekla, že když nebudeme třeba přímo u sebe, tak tady budeme vždy spolu." Vysvětlovala jsem trochu klidněji, ale stejně jsem se poté zase rozbrečela a přitáhla jsem si ho ještě víc k sobě, pokud to vůbec šlo. ,,Stalo se to, že?" Dodala jsem po chvíli.

,,Ano." Odpověděl váhavým hlasem. Nejspíš ani nevěděl, co na to má říct.
,,Chceš si vzpomenout na vše ostatní nebo na to nejsi připravená?" Zeptal se opatrně.

,,Nevím, Draco... Ale v jednom mám jasno. Už tě nikdy nepustím." Řekla jsem už trošku klidnějším hlasem.

,,Beru na vědomí." Řekl a trošku se zasmál. Poté se mírně odtáhl a dal mi pusu na líčko.

,,Cítila jsem se v tom snu doopravdy šťastná. Byla jsem i v realitě?" Položila jsem otázku, která mě zajímala.

,,Myslím, že jsi byla... Tedy, aspoň já jsem tě nikdy neviděl šťastnější." Řekl popravdě a já byla, jsem a budu mu vděčná za to, jak byl upřímný, a že mě opravdu zatím nepustil z toho dlouhého objetí.

,,Tím pádem si chci vzpomenout. Myslím, že budu šťastnější, když ty vzpomínky budu mít zpět." Zašeptala jsem.

,,Jsi si jistá?" Zeptal se starostlivě.

,,Na 1000000%, ano, jsem!" Řekla jsem a po sto letech jsem se od něj konečně odtáhla.

,,Dobře. Tak vydrž." Řekl a začal šmátrat v kapse, aby mohl vytáhnout hůlku.

,,Ale slib mi, že už mi tu paměť nikdy nevymažeš. Nikdy! Ani kdybychom nemohli být spolu, tak mi ji nemaž." Řekla jsem a chytla ho za ruku, kterou vytahoval hůlku. Trošku se pousmál a přikývl. Vytáhl hůlku a začal něco mumlat. Byla jsem nervózní, ale před očima se mi objevila první vzpomínka.

Tak tady to ukončíme!😱😂❤ Příště budou vzpomínky a reakce Hermiony. Jinak se omlouvám, že kapitoly jsou spíš z Hermionina pohledu, ale v této časti příběhu je to potřeba😇 Jinak už nás čeká jen 5 kapitol a epilog. Pak druhý díl🎉

💜Kiki💜