Dvě tváře [Dramione]

30. Vzpomínky 2/2

Draco:
Překvapilo mě, že přišla tak pozdě v noci k jezeru. Ještě víc mě překvapilo to, že mě objala, brečela mi do ramene jako za starých časů a řekla mi, že si vzpomněla. Je to neuvěřitelné! Začínám mít tušení, že láska překoná všechno, když Hermiona přelstila i silné kouzlo Obliviate, jak tak vidím. Neváhal jsem a nabídl jsem jí, že jí vrátím i zbytek vzpomínek a ona kupodivu souhlasila. Zamumlal jsem kouzlo a už jsem jen čekal. Vypadalo to, že se jí před očima mihají vzpomínky a na tváři se jí střídaly výrazy jak na horské dráze (nebo jak se to říká v mudlovském světě). A já už jsem jen čekal na reakci. Nemohl jsem vyloučit to, že mi buď jednu vlepí (nebo klidně i dvě), ukamenuje mě, rozbrečí se znovu anebo prostě odejde.
Ale vím jedno, láska mezi námi je nepřekonatelná... Ale nevím, jestli budeme moct být zase spolu. Přece jenom výhrůžka Pána Zla pořád trvá a já se musím soustředit na ten úkol. To mi je v tuto chvíli ale úplně jedno, chci, ať je Hermiona šťastná.

Hermiona:
Všimla jsem si, že Draco nad něčím přemýšlí a čeká na mou reakci. Chtěla jsem mu něco říct, ale to už jsem si vzpomněla na další událost.

Tančili jsme a všechny pohledy byly upřené na nás. Celou dobu jsme si dívali do očí a ani na sekundu jsme se nepodívali nikam jinam. Miluju ty jeho bouřkové oči. Člověk by se v nich mohl i utopit, jak jsou nádherné.

Na konci tance jsem udělala otočku a on mě pak držel kolem pasu a nahnutou nad zemí a já jsem měla spojené ruce za jeho krkem. Dívali jsme si do očí a začali jsme se k sobě přibližovat.
A pak se to stalo! Znovu jsme se políbili!

Cítila jsem tolik věcí, že to nešlo vyjádřit slovy. Přitáhla jsem si ho blíž a polibek prohloubila. Nejspíš nás sledovali úplně všichni, protože bylo opět hrobové ticho.
Pro nedostatek kyslíku jsme se od sebe odtrhli a najednou všichni začali tleskat, což jsem nečekala. Usmáli jsme se na sebe. Konečně jsem si to přiznala... Miluju Draca Malfoye!

Rozhlédli jsme se kolem sebe a viděli šťastné, ale i naštvané pohledy. Překvapil mě pohled Blaise Zabiniho. Kupodivu to byl šťastný pohled a jelikož vím, že to je Dracův nejlepší kamarád, tak nejspíš mu Draco musel něco říct.

,,Nechceš jít jinam?" Pošeptal mi po chvíli do ucha Draco a já jsem jen přikývla.

Vyběhli jsme z Velké síně ruku v ruce a podle směru jsem to tipovala na Astronomickou věž.

Došli jsme po schodech věže až nahoru, ale ani jeden z nás se neměl k tomu něco říct. Mlčky jsme tam stáli a dívali se na hvězdy.

Rozhodla jsem se, že to já budu muset prolomit to ticho. Už si vážně musíme promluvit a navíc, pokud to neudělám já, tak vím, že Ginny by nás dala dohromady s velkou radostí dřív, než stihnete říct famfrpál.

,,Draco?" Zašeptala jsem a tím už jsem to ticho konečně prolomila.

,,Ano?" Otočil hlavu na mě a usmál se.

,,Co bude teď?" Zeptala jsem se zvědavě.

,,Ono spíš záleží hlavně na tobě." Řekl nejistě a odvrátil pohled zpět na hvězdy.

,,Myslím, že já mám rozhodnuto." Odpověděla jsem a přitáhla si ho k sobě, abych ho políbila.

Po chvíli jsme se odtrhli a Draco řekl: ,,Myslím, že máme rozhodnuto oba." Usmál se na mě. ,,Spolu?" Zeptal se po chvíli.

,,Spolu." Odpověděla jsem bez váhání a objala ho. On mi objetí opětoval.

,,Miluju tě." Řekl mi Draco a já jsem se neudržela a znovu ho políbila.

,,Taky tě miluju." Řekla jsem tentokrát já. Usmívali jsme se na sebe a pak se znovu otočili na hvězdy.

Toto byl ten zlom! Jak může být tak zatraceně úžasný?! Pro Merlina! Myslím, že jsem se do něj znovu zamilovala!

,,Ty jsi úžasný!" Řekla jsem překvapeně a usmála se na něj.

,,Co?" Zeptal se, ale slyšel to až moc dobře.

,,Že tě miluju!" Vyhrkla jsem a hned jsem si ho přitáhla do polibku. To se mi však najednou objevila před očima další vzpomínka.

Šly jsme s Ginny z ředitelny na ošetřovnu. Viděla jsem tam Draca bezmocně ležet na lůžku a přímo jsem za ním vyletěla jako Smrtijed při přemísťování. Rány už měl zacelené, ale pořád se neprobudil. Ginny po chvilce odešla a nechala mě tam osamotě s Dracem.

Chytla jsem ho za ruku, opřela jsem se loktama o lůžko a dívala se na něj. Po chvilce jsem mu začala vyprávět, co všechno jsme spolu za poslední dobu zažili. Musela jsem odejít, protože byl už večer. Zajímavé, že mi to sezení u Draca zabralo celý den.

Další den jsem vstala, nasnídala se a zase šla na ošetřovnu. Sedla jsem si a opět ho chytila za ruku.

Takhle se to opakovalo několik dní. Už to byl týden. Opět jsem si k němu sedla.

,,Draco, slib mi, že se probudíš." Řekla jsem se vzlykama. ,,Nesmíš mě tu nechat... Prosím." Dodala jsem k tomu a po tváři mi stékaly slzy. On se potom nějak zavrtěl, tak jsem zbystřila.

,,Draco?!" Neodpovídal. ,,Draco!" Řekla jsem znovu a on se znovu zavrtěl. Po chvilce najednou otevřel oči. Konečně!! Podíval se na mě a já jsem se jen usmála a okamžitě jsem se mu vrhla do náruče a pořádně ho obejmula.

,,C-co se stalo?" Zeptal se po chvilce objímání.

,,Ronald tě zasáhl kletbou Sectumsempra a ty jsi měl k tomu asi ještě malý otřes mozku. Jsem ráda, že ses konečně probudil!!" Řekla jsem s radostí.

,,Už si vzpomínám. Až se mi dostane pod ruce, tak-" Neztihl to dokončit, jelikož jsem ho přerušila.

,,Ne, Draco. Nestojí to za to. Brumbál mu dal školní trest a to pořádný." Zasmála jsem se.
,,Teď se tím nezabývej, musíš odpočívat."
Dodala jsem a usmála se. Oči jsem měla ještě od slz a Draco si toho všiml.

,,Už hlavně nebreč, jo? Všechno už je v pořádku." Řekl a přitáhl si mě k sobě do objetí a dal mi pusu do vlasů.

,,Víš, jaký jsem měla strach?!" Řekla jsem rozrušeně.

,,Takový, jaký bych měl já o tebe." Odpověděl a políbil mě.

Odtrhla jsem se z polibku hned, jakmile se tato vzpomínka rozplynula. Podívala jsem se na Draca. Vzpomínám si, jaký jsem o něj měla strach, když byl na ošetřovně.

,,Taky tě miluju." Řekl a usmál se na mě. V očích mu hrály jiskřičky štěstí. Znovu jsem ho políbila a vzpomněla jsem si už úplně na všechno. I na to, že můj milovaný Draco je Smrtijed a dokonce i na tu chvíli, kdy mi vymazal paměť.

Tadá!😃 Tak jsme si trošku zavzpomínali a uvidíme, jak to bude dál🤔 Jinak mooooc děkuju za 2K přečtení a přes 160 hlasů!😍😍❤

💜Kiki💜