3 dny. 3 dny od toho pádu a Levi se pořád neprobudil... Vypadá jakože spí, ale co když ne?! Co když ve skutečnosti vůbec nedýchá?!
Kvůli takovýmto myšlenkám jsem v noci vůbec nespal a v jednom kuse jsem kontorolval, jestli Levi správně dýchá, jestli mu správně tluče srdce a dokonce i tep jsem co minutu prohlížel.
Nakonec se slečna Hanji rozhodla, že si Leviho nechá u sebe, abych se alespoň trochu prospal. Jenže když jsem v té maringotky byl sám, bylo tam takové nesnesitelné ticho...
Takže jsem po nocích bloudil táborem, lese či jsem dokonce na několik hodin opustil tábor.
Několikrát jsem potkal ředitele, který si prosl sebe stále mumlal nějaké nadávky.
Zrovna jsem se zase chystal vyjít z tábora, ale to bych nesměl uslyšet někoho, jak doslova řve moje jméno.
Otočil jsem se a hned jsem spatřil slečnu Hanji, jak na mě mává.
Loudavým krokem jsem došel až k ní.
„Je vzhůru. " Řekla a najednou byla pryč. Jak to sakra dělá?!
Ale počkat... Co říkala?
Na nic jsen nečekal a rozběhl jsem se k maeimgotce slečny Hanji. Otevřel jsem dveře a okamžitě jsem se zaměřil na osobu, ležící na zádech, podepřenou na loktech, jak se kolem sebe rozhlíží.
„Levi! " Hned jsem skočil k němu a pevně jsem ho objal. „Jsi v pořádku? Nebolí tě záda? "
„Ne, jsem v pořádku. " Sedl si a pomalu se protáhl. Bože, ta jeho božská roztomilost mi tak chyběla!
„Fakt ne? "Zeptal jsem se ještě pro jistotu.
„Fakt ne. "
To mi jako odpověď bohatě stačilo. Opřel jsem se o zeď a Leviho jsem si natiskl zády k sobě. Ruce jsem mu obmotal kolem těla a položil jsem je na bříško, které teď bylo trošku větší než předtím.
„Nepudeme k nám? " Zeptal se Levi, když jsme v téhle póze seděli už asi 10 minut.
„A proč ne? " Vyhoupl jsem si ho do náruče a vydal jsem se k nám do maringotky.
