16.5.2019
7:26
Ahoj... Vlastně ani nevím, co by jsem sem měla napsat. Nebo vlastně vím, je to složité.
Víš,vždycky jsem byla ta dívka, která by každému jenom pomáhala. Neohlížela jsem se na sebe, ale na ostatní. Když byl někdo smutný, chtěla jsem si vyslechnout jeho trápení...
Pochopit ho...
Kamarádi mi vždy říkali:
,,Jestli budeš pokračovat, zničíš se."
Neposlouchala jsem je. Ani teď by jsem je neposlechla. Ale cítím se jinak. Hodně jinak. Tak jakoby odstrčeně a nepotřebně. Prostě se cítím, jako kdyby tady už nebyl nikdo, koho by jsem mohla vyslechnout. Nikdy jsem se těch lidí neptala na otázky.
Věděla jsem, že se mi svěří sami od sebe, až budou chtít. A opravdu. Chodili za mnou nejenom pro radu, ale taky proto, že potřebovali, aby je někdo pochopil.
Měla jsem pochopit zlomené srdce, podvod, lhaní...
Hodně věcí na pochopení pro jednoho člověka?
Ani ne...
Dělala jsem to ráda, protože vím, jak se svěření cizí osobě pomáhá. Obzvláště když to dotyčná osoba i pochopí. Teď už vlastně nemám nic z toho. Chápu...
Lidé se už nesvěřují. Zeptala by jsem se jich, co je trápí, ale nemůžu...
Sama totiž vím, jak jsou tyhle otázky bolestivé...
Arigato
ČTEŠ
Dopisy Tobě
RandomJsou to dopisy, které jsem dokázala složit z pocitů. Vlastně ani nevím, proč jsem to psala právě sem. Ale jedno vím jistě. Tohle píšu, protože se potřebuji svěřit. Píšu to, protože psaní mi jde lépe než mluvení. Neprosím vás o lítost, prosím o tic...
