Dopisy Tobě

36. Dopis

29.10.2019
2

1:07

Mám strach. Strach z toho to světa. Je krutý. Bezcitný. Bere si jen to, co chce, aby jiní mohli trpět. Bere si vše. Jeho odměnou je jejich smutek. Beznaděj. Zlost. Slzy...K mnoha lidem není život spravedlivý. K mnoha lidem je život krutý. Nechává je zakopnout, spadnout a pak je znovu vyzvedne nahoru. Baví se tím. Sleduje pozorně každý jejich krok. Sleduje, na které pole vstoupí příště. Je k nim nemilosrdný.

Kdysi jsem si myslela, že když se budu tvářit šťastně, všichni se budou usmívat se mnou. Když mi bylo těžko, nechápala jsem, proč se stále usmívám. Když mi bylo do breku, proč jsem nebrečela. Chtěla jsem, aby se ostatní kolem mě smáli. Chtěl jsem, aby jsem byla pro ně potřebná. Někdo, koho nemohou opustit. Vodila jsem je za nos, když jsem se usmívala a bylo mi mizerně. Doufala jsem, že můj úsměv zažene jejich bolest. Chtěla jsem se stát jejich štítem. Chtěla jsem, aby si život vybil svou krutost na mě. Ochránit je.

Dlouho jsem to dělala. Dokonce jsem i zapomněla, co je to plakat. Co je to se skutečně smát. Co je to milovat. Dělala jsem to tak dlouho, až jsem sama spadla. Spadla jsem do temné propasti, ze které jsem se nemohla dostat. Myslela jsem si, že když jsem jim pomohla, pomohou oni mě. Ale když jsem je chtěla chytit za ruku, pustili mě. A já znovu padala. Hlouběji a hlouběji, jako kdyby to nemělo konce. I tak jsem se ovšem smála. A kolem mě postupně bledli barvy.

Bylo tady mnoho lidí, díky kterým jsem dokázala vidět barvy.
Červená jako láska.
Oranžová jako úsměv.
Žlutá jako radost.
Zelená jako porozumění.
Modrá jako sympatie.
Fialová jako smutek.

Milovala jsem ty barvy, které vždy zářili na ulici kolem. Když jsem jako malá viděla kolem lidí létat takhle barevná světýlka. Ale pak přišel onen pád. Barvy ztratili svojí zář a zbyla jenom černá. Někdy, se mi podařilo to znovu všechno vidět. Jen na malý moment. Toužila jsem znovu vidět ta světélka. Stále po tom toužím. Vidět, jak se barvy mihotají ve vzduchu. Ale to nyní už nejde.

Všichni odešli a nechali mě se utopit v černé vodě. V té, kam nedohlédnete na její dno a ani na její začátek. I když se tak moc toužíte dostat nad její hladinu, nejde to. Nedokážete odhadnout správný směr. Nemáte nikoho, aby vám ukázal cestu. Stala jsem se někým jiným. Když jsem nasadila falešný úsměv, bylo to v pořádku. Řekla jsem pravdu a stala jsem se lhářkou. Je to vlastně docela k smíchu. Když tohle píšu, usmívám se. Ale jsem si jistá, že by jsem měla plakat. Jenže nemohu. Nemohu plakat nebo být smutná. Nejde mi to. Nikdy mi to nešlo.

Stala jsem se lhářkou, když jsem se stala upřímnou. Co když zase nasadím ten falešný úsměv? Už nebudu lhářka? Co když si jen tiše budu opět plout v té černé vodě? Budu zase moci všechny ochránit? Budu zase moci říct ,,Už se nic neděje. Bude to dobré."? Jestli to znamená, že ano, udělám to. Udělám to, jen z důvodu, aby jsem to zase mohla říct. Pro tohle jsem žila. Pro to, aby jsem si jiné mohla vyslechnout a utěšit je. Žila jsem pro to, aby jsem byla jejich stín. Aby se oni mohli smát.

Ale teď už je nejspíš pozdě. Chtěla jsem jim pomoci. Ale když měli pomoci mě, zradili mě. Opustili mě a hodili mě do temné vody. Říká se, že to co dáš, se ti vrátí. Pokud jsem dávala jen bolest, zasloužím si jí. Ale já jsem to tak nikdy neviděla. Pro někoho to byla bolest, ale nechala jsem je mluvit. Mohli cokoliv říct. Nemuseli mlčet. I tak jsem za tu špatnou já, i když jsem se snažila pomoci. Chtěla jsem smích a dostala jsem slzy. Chtěla jsem, aby jsem byla pro někoho potřebná. Moje mysl, ale už barvy nevidí. Vidí jen černou. Černá jako zrada. Život mi nachystal krutou ránu, která ještě stále bolí. Jako kdyby byla stále čerstvá. Jako kdyby jí někdo do kůže vryl znovu a znovu.

Vy. Vy co jste mi tohle udělali. Snad jste spokojeni i beze mě. Snad máte pořád takový hezký život. Snad možná i lepší. Ale i tak to nechápu. Říkali jste, že jsem pro vás všechno. Za nic mě nikdy nevyměníte. Lhali jste? Lhali jste mi do očí? Nedokážete si představit, jakou v sobě nosím zlost. Jak bolí zrada. Ale i tak se stále usmívám, když tohle píšu. Ale nedoufám. Nedoufám v to, že si to snad někdy přečtete. Nemáte důvod.

Nikdy jste neměli, že?