Tsubasa to hi (Křídla a oheň)
30. 12. 2018
Ahoj Michale,
už je to dlouho co jsem ti napsala nějaký dopis. Popravdě jsme se dost vzdálili, nemyslíš? Všechno co jsem ti napsala jsem myslela vážně. Psal jsi, že mě chceš poznat. Jak ovšem můžeš poznat někoho, o koho se nezajímáš? Vánoce. Ty svátky jsou plné smíchu a radosti, ovšem mého srdce se to netýká. Popřála jsem ti. Ty jsi odpověděl ,,Děkuji". Žádná další reakce. Neřešila jsem to, moje srdce ovšem hořelo. Stále hoří. Pamatuješ na naší hádku? Řekl jsi, že bude všechno jako dřív. Taková hloupá lež. Vážně jsi tomu věřil? Brečela by jsem, ale mám sílu na to se jenom smát. Smát se falešně na svoje okolí, které mi věří. Viděl jsi ve mě anděla, že? Ty nádherná bělostná křídla na mých zádech. Ale nevšiml jsi si, že pomalu černají. Nikdo si toho nevšiml. Nádherná bílá pírka se barví na černou. Ne, naopak. Přála by jsem si brečet, ale vím že nemohu. Ne, kvůli tobě.
Tvoje malá sestřička
ČTEŠ
Dopisy Tobě
De TodoJsou to dopisy, které jsem dokázala složit z pocitů. Vlastně ani nevím, proč jsem to psala právě sem. Ale jedno vím jistě. Tohle píšu, protože se potřebuji svěřit. Píšu to, protože psaní mi jde lépe než mluvení. Neprosím vás o lítost, prosím o tic...
