Azeret... Darkness Comes Alive [DOKONČENÉ]

Aréna

,,Ale copak? Snad se tady nerozbrečíš."

Z myšlení mě dostal hlas mecha, který je snad ten nejotravnější na Cybertronu.

,,Abys věděl, tak ne nerozbrečím se."

Nasadila jsem falešný úsměv a namířila jsem si to do tréninkové haly. Vytáhla jsem si meče a zamířila si to k jednomu tréninkovému panákovi. Začala jsem vést údery, bylo mi jasné že ten nesnesitelně otravný mech mě sleduje. Dokázala jsem rozpoznat i to, že se přibližoval. Nějak jsem si toho nevšímala, bylo mi to jedno.

,,Víc toho neumíš?"

Slyšela jsem jak se zeptal v ten moment jsem několikrát po sobě sekla mečema do panáka. Otočila jsem se na něj a řekla mu.

,,Dej si pozor aby si neskončil jako ten panák."

Jeho pohled směřoval za mě, chvíli se nic nedělo, ale po chvilce se panák rozpadl na několik velkých kusů. Jeho pohled byl v ten moment opravdu srandovní, ale smát jsem se nemohla. Znovu jsem jej obešla a zamířila si to k vrhání nožů.

,,Až na to, že tohle nebyl skutečný soupeř."

,,No a?"

Neotáčím se, pouze si vybírám nože z kterýma budu házet.

,,Vyber si někoho sobě rovného. Třeba mě."

Už jsem se na něj otočit musela.

,,Promiň, ale nejsi můj typ. Znám i lepší a navíc. Vzhledem k mému výcviku by si na mě neměl."

,,Když vyhraješ nebudu si tě dobírat, přestanu tě otravovat a budu ti věřit o tvých rodičích."

,,A co když vyhraješ, čistě jen teoreticky."

,,Pak tě nenechám být a přesvědčím všechny, že si lhářka."

,,Když to musí být.. Ale pak nebreč že tě porazila femme."

,,Neboj, budu tě šetřit."

Můj sarkastický úsměv byl znát.

,,Ale já tebe ne."

Teď nebo nikdy. Pomyslela jsem si.

On nebyl ani připraven, čehož jsem plně využila. Využívej moment překvapení. Vzpomněla jsem si jak vždycky radil táta mámě při jejich tréninku, a tak jsem jej i využila. Ranou pravou pěstí jsem jej dostala poprvé na zem. On se rychle postavil a uštědřil mi taky docela pěknou ránu, ale většině jsem se vyhla. Nohou jsem jej kopla za koleno, takže on stál jen na jedné noze. Poté jsem jej nakopla do hrudi. Když byl na čtyřech vypadalo to, že už nemůže.

,,Chceš se vzdát?"

On si vzal meč, o něj se postavil a zaútočil. Primusžel se jeho meč a servo dostalo na mé rameno, přes které jsem jej následné přehodila. I já si následně vytáhla meč. Začli jsme šermovat, když jsme měli meče skřížené a on dal obličej příliš blízko, využila jsem toho co mě učila matka. Prudce jsem servem vrazila do mečů a jeho trefili do obličeje. Jak tak ležel na zemi a chtěl si něco zkusit. Znovu zaútočil mečem, já dala do této rány absolutně všechno a bylo to znát. Jeho meč po střetnutí z mým, se rozpadl na několiksek kousků. Následné chtěl udělat výpad, ale to jsem mu přiložila meč ke krku.

,,Nené."

Jeho serva směřovaná vzhůru naznačila vzdání se. Otočila jsem se, ale něco mi říkalo, že to nevzdává. A měla jsem pravdu, prudká rána do zad mě uzemnila.

,,Kdopak vyhrál? Zlatíčko."

Tohle oslovení nenávidím. Servem jsem jej chytla za nohu a odhodila, on to ustál a tak jsem jej otočkou na jedné noze kopla druhou do obličeje a on spadl. Z koutku úst mu vytékal energon.

,,Myslím si že já. A nezapomeň dodržet slovo."

Hrdě jsem si to odkráčela domů.